Obsahy knih

Námět: Povídky z cirkusového prostředí.
Eduard Bass se po svém velkém úspěchu s knihou Cirkus Humberto rozhodl vydat soubor volně vázaných povídek z cirkusového prostředí. Sám v předmluvě píše o postřehu bystrého čtenáře Cirkusu Humberto: „Při jeho tesání jistě létaly třísky na všechny strany – asi by se v nich ještě našel všeliký dobrý materiál.“ Připouští ale, že sepsat tuto knihu bylo možná těžší, protože chyběla nit spojující vyprávěné příběhy.
Příběh vysloužilého voltižéra:
Cirkusový jezdec Vincek poznal mnoho žen. Nezabýval se jimi ale. Až přišla Ninočka. Malé patnáctileté stvoření, které ho okouzlilo. Než dospěla, musel na vojnu. Těsně před odchodem si přísahali lásku. Když se vrátil z vojny, dozvěděl se, že rodiče se s Ninočkou vydali na východ, aby jí našli bohatého ženicha. Dlouhou dobu Vincek usilovně pátral po jejich stopách. Přišel ale pozdě. Jakmile Ninoččin ženich spatřil nebezpečí v podobě Vincka, vzal nevěstu a odjel s ní na svá panství. Nezvítězil však nadobro. Za několik let se Ninočka vrátila s dítětem na rukou. Vincek se na nic neptal a ona nic neříkala. Znovu účinkovala jako krasojezdkyně. Neklid z ponížení v ní ale zůstal. Několik let se snažila být Vinckovi dobrou ženou, ale cosi ji stále pronásledovalo. A tak jednoho dne po svém vystoupení zmizela. Vzala si několik kusů oblečení a kufírek, do kterého předtím bez zájmu odhazovala všechny šperky, jež jí muži posílali. Dítě – holčička Věrka zůstala u Vincka. Aby se i jí nestal cirkus osudem, odvezl ji Vincek do Čech ke své setře, kde se šťastně provdala za mladého mlynáře a mají spolu krásnou dcerušku. Jen Vincek nenašel klidu. Stále jezdí po světě a v skrytu duše doufá: „…co kdybych přece jen… kdyby Bůh dal … a já ji někde ve světě spatřil … stařenku Ninočku … tu moji carevnu krásnou!“

Povídka vypráví o chudém pastýři Jakubovi a jeho jediné dceři Báře. Bára rychle rostla, do školy chodila jen v zimě, protože na jaře musela pást husy a kravky. Nikdo ve vsi ji neměl rád, protože si mysleli že je divá. Jediný kdo jí měl rád byla její kamarádka Elška, ale ta na tři roky odjela do Prahy ke své tetičce. Tu dobu bylo Báře velmi smutno, ale přišel den kdy se Elška vrátila. Obě se navzájem obdivovaly jak se změnily a opět se staly velkými kamarádkami. Elščiny rodiče chtěli, aby se Elška vdala a vzala si pana správce, ale Elška ho neměla ráda, ona měla na srdci pana doktora z Prahy. Byla nešťastná a svěřila se Báře. Ta věděla, že správce je strašpytel a tak se přestrojila za smrtku a v lese ho přepadla a řekla mu aby už nikdy nechodil za Elškou. Za chvíli se ta zpráva rozlétla po vsi a všichni se vydali na smrtku. Dověděli se že to byla přestrojená Bára a dali ji za trest na noc do márnice. V noci přiběhl její otec, pastýř Jakub a čekal do rána u márnice. Ráno šel kolem márnice myslivec a ptal se Jakuba proč tu leží. On mu všechno vysvětlil. Myslivec neváhal a vyrazil dveře. Bára poznala myslivce, kterého měla ráda. –Myslivec se Báry zeptal, má-li ho ráda a ta odpověděla ano. Do týdne byla veselka. Elška jim popřála mnoho štěstí a zdraví. Ten den ještě došel Elšce dopis od tetičky z Prahy a v něm bylo napsáno, že jí svěřuje všechen majetek, ale jen pod podmínkou, že si vezme za muže pana doktora z Prahy. Co víc si mohla Elška přát.

Už kolem 350 vydání se dočkalo toto vrcholné dílo B. Němcové, do kterého autorka uložila jednak své osobní vzpomínky na dětství v ratibořickém údolíčku, jednak živou ilustraci lidového folklóru a životní moudrosti prostých lidí. Vztah zámku a podzámčí autorka posunula blíž k podobě ideální, příkladné lidové obyčeje zachytila chronologicky v cyklu zvykoslovného roku. Zosobnění lidové životní filosofie je žena, babička Magdaléna Novotná. Přes značný rozsah práce jde o povídku, která nesleduje vývoj ústřední postavy. Sám děj nemá souvislou linii, jak naznačuje podtitul „Obrazy venkovského života“. V první části přijíždí babička za dcerou Terezou Proškovou na Staré bělidlo k radosti čtyř jejích vnoučat – Barunky, Adélky, Jana a Vilímka. Poznáváme ji postupně jako ženu, která miluje práci, péči o hospodářství, ale taky přírodu doma i kolem, a je nesmírně citlivou vychovatelkou svěřeným dětem. Působí příkladem svým vztahem k domovu, vlasti i k lidem. Ve světě podzámčí si uchovává lidskou důstojnost, ale i učinlivou dělnost, kde je třeba. V druhé části vystupuje více do popředí zpodobení bohatých obyčejů od měsíce k měsíci (dračky, přástky, Mikuláš, vánoce, vynášení smrti, zvyky jara i léta, dožínky a Kristlina svatba). Základem dějové gradace je právě babiččina neokázalá starost o sousedy, kteří se octli v tísni. Svou přirozenou moudrostí prostou ponižování i vypínání získává respekt i paní kněžny a její schovanky Hortenzie. Ne ovšem u panských lokajů, jejichž manýry částečně přejímá i paní Terezka. „Lépe mluvit s císařem než s písařem,“ říká babička, která zamlada skutečně hovořila s Josefem II. Podvakrát je pozvána i na zámek, i kněžna s Hortenzií se s babičkou a dětmi ráda zastaví. Ale svého vlivu užije babička jen pro druhé: Chudému Kudrnovi s klubkem dětí pomůže opatřit práci, Kristle z hospody zachrání jejího Jakuba před vojnou, kam mu „pomohl“ písař Talián ze msty za to, jak byl zesměšněn, když neodbytně dolézal za Kristlou. Němcová vykreslila kolem Starého bělidla řadu milých postav (mlynářovy, myslivce, Kudrnovy, Kristlu, Jakuba, Mílu), které spolu s babičkou svými vzpomínkami a vyprávěními obohacují povídku. Nejobsáhlejší odbočkou, která ale průběžně splývá s hlavním dějem, je myslivcovo podání tragédie nešťastné Viktorky. Je obecně známo, že skutečnost byla v tom či onom jiná, ale B.Němcové šlo o to, co je v životě našeho lidu nejtypičtější.