Archive for the ‘Román historický’ Category

Děj příběhu se odehrává v období středověku v okolí Mladé Boleslavi. Za těchto časů, kdy obchodní cesty ohrožují loupeživí rytíři, posílá král hejtmana Piva v čele vojska, jež má ztrestat všechny, kdo se prohřešují proti zákonům. Loupeživý šlechtic Kozlík, který spolu se svými osmi syny a devíti dcerami obývá hrad Roháček, se tedy pokusí spojit proti přesile královské armády se sousedním rodem Lazarů. Ti se však ze svých zločinů hodlají raději vykoupit a při vyjednávání o spojenectví zraní Kozlíkova syna Mikoláše, který vystupuje v roli posla. Aby Mikoláš tuto potupu odčinil, unáší při přepadení Lazarova hradu Obořiště jeho dceru Markétu. Záhy se však oba do sebe zamilují a Markéta, kterou Lazar zaslíbil klášteru, je vystavena velkému trápení, jelikož zrušila otcův slib. Mezitím obdobný příběh lásky zažívá i Kozlíkova dcera Alexandra s Kristiánem, zajatým synem říšského hraběte. Schyluje se k rozhodující bitvě a Markéta, která svádí vnitřní boj mezi láskou k Mikolášovi a k otci, se pokouší o sebevraždu. Při střetnutí s královským vojskem většina členů Kozlíkovy tlupy zemře nebo padne do zajetí, mezi těmi, komu se podařilo uprchnout, je Markéta, Mikoláš a Alexandra. Kristián zůstává se svým otcem, který se již dříve připojil k hejtmanovi, aby svého syna získal zpět. Svého rozhodnutí však později lituje, jelikož nemůže bez Alexandry žít, a vydává se do lesa, aby ji našel. Je si vědom, že zradil svou lásku, a zešílí. Alexandra ho při pozdějším náhodném setkání v záchvatu zuřivosti zabije. Markéta se vrací na Obořistě a prosí svého otce o odpuštění, ten jí posílá do kláštera, aby se ze svých hříchů očistila. Mikoláš se pokouší dobýt s pomocí najatých žoldáků pevnost, kde je uvězněn Kozlík. V marné bitvě je však zajat a na všechny čeká poprava. Alexandře i Markétě se narodí synové, které Markéta po Alexandřině smrti vezme k sobě do vychování.

Markéta, krásná Lazarova dcera, vyrůstala izolovaná od nepravostí, které páchal její otec a bratři. Proto mohla vyrůst ve stvoření mravně čisté, citlivé a zbožné. Dovedla milovat věrně a oddaně, což jí umožnilo překonat i nejtěžší nástrahy, které jí život přichystal. V kontrastu s tím je Kozlík a jeho synové, kteří jsou hrubí, suroví, zlí a odhodlaní zabíjet. Jsou však natolik přímí, čestní a hrdí, že pro dosažení svého cíle dokáží obětovat i svůj život. Věci dělají tak, jak je cítí, bez přetvářky, tak jak to považují za správné. Kozlík i Lazar jsou loupežníci, ale Kozlík je přesto prezentován jako morálnější („Kozlík je loupeživý rytíř, Lazar jen loupežník.“). Kozlík totiž chápe důsledky svých činů a je odhodlán bojovat za to, v co věří. Naproti tomu Lazar je zbabělec, raději se chce vykoupit a králi slíbit, že se napraví. Z tohoto pohledu je Vančurova kniha zjevnou kritikou pokrytectví a povrchnosti. Zvýrazněnou úlohu má v příběhu vypravěč, který se již neomezuje na pouhý popis událostí, ale narušuje dějovou linii – klade otázky postavám i čtenáři, přičemž se koncentruje na problémy rozumové (na rozdíl od citového základu příběhu) a nutí čtenáře k přemýšlení.

Tento román je třeba chápat především jako příběh krystalicky čisté lásky, lásky tak mocné, že dokáže probudit cit i v grobiánském rváči Mikolášovi. Uvědomíme-li si, že aktéry tohoto příběhu jsou prostí, primitivní a předvídatelní lidé, spatříme teprve jeho skutečnou působivost („Domníváte se vskutku, že veliké lásky byly vždy dokonalé lásky?“). Vančurovými hrdiny jsou lidé drsní, suroví a živelní, dovedou milovat i nenávidět – obojímu se však oddávají zcela. Pohání je láska, dodává jim odvahu a její silou překonávají všechny překážky. Hlavním poselstvím knihy tedy je, že skutečným smyslem života je láska. Nicméně okrajově se autor dotýká i jiných aktuálních témat – kritizuje současnou literaturu („Nepůsobí tato povídka jako mlat u porovnání s rozkošnou složitostí současné literatury?“), touží po míru a poukazuje na nesmyslnost a hloupost všech válečných konfliktů („Pravíte: buben a já odpovím: svatba!“).

V Londýně druhé čtvrtiny šestnáctého století se narodil v chudé rodině chlapeček Tom Candy. Jeho raný život byl velice krutý. Kdykoliv přijde večer domů s prázdnýma rukama, jeho otec ho společně s hroznou babičkou zbije. Jedině jeho matka byla sto obětovat mu ubohé sousto nebo kůrku, přesto Tomík není nešťastný. Páter Ondřej si ho často bere stranou a tajně ho učí rozeznávat dobré i zlé, a i troše latiny ho přiučí. Vypráví Tomovi o princích, zámcích a trpaslících, a Tom má pak hlavu plnou pohádkového života, přestože žil ve skutečnosti v bídě. Jak často snil, naučil se trochu i té královské mluvě a dobrým mravům. Jednou ráno vstane hladový a loudá se po městě, až dojde k Westminsteru. Chudáček otrhaný Tom dojde až k plotu a vyvaluje oči. Než si však uvědomí, kde je a co dělá, strhne ho v příštím okamžiku jeden z vojáků.

Tom viděl prince! Princ Eduard si hocha také všiml, a protože mu ho bylo líto, pozval ho dále. Eduard snil o tom, že jednou se bude moci projít jako obyčejný hoch po ulici, a snad i trošku Tomovi záviděl. Hoši se rozhodli, že si role do večera vymění. Princ Eduard zažívá strastiplnou cestu, a boj o holý život. Když spustí na nevěřící dav, že je princ, div ho neušlapou. Naštěstí ho zachrání statečný rytíř dobrého srdce Miles. Mezitím Tom Candy žije na zámku. Všichni ho považují za chorého, neboť prohlašuje, že není princ. Večer ho převlékají, koupou,… a Tom hraje svou roli celkem slušně, pouze nemůže najít pečetítko. Postupně začne nenávidět večeře a rukulíbám a kdoví co ještě… O pravém princi, který najde úkryt v Candyho rodině, si všichni myslí, že je blázen (pouze matka si je jistá, že není její syn). Po městě se roznese novina, že starý král zemřel. Z chudého Toma se tak rázem stává dědic trůnu – král.

Tomův otec rázně přijde domů, a že musí všichni utéci, neboť zabil pátera Ondřeje. Princ se tak toulá s tlupou žebráků a zlodějů. Žebrák a rváč Hugo má za úkol naučit prince žebrat. Princ mu však uteče až do chýše jednoho poustevníka, který ho chce usmrtit. Na pomoc přispěchá Miles právě včas a následníka trůnu zachrání. Mezitím se Tomovi začíná kralování líbit, a spravedlivě propouští nevinně odsouzené. Brzy se má konat korunovace. Hugo prince a Milese najde, a nastraží na ně past. Oba se tak octnou ve vězení a Miles převezme princův trest na sebe. Výprasku přihlíží i Milesův bratr Hugo Hendonský, který nařídí krutější trest. Hugo Hendonský vypudil před 7 lety svého bratra Milese z domu, oženil se s jeho milou a zapřel ho. Princ Milese povýší na lorda a vydají se do Londýna. Eduard se dostane do sálu naštěstí dostane včas. Tom Candy přesvědčí všechny urozené pány i dámy, že pravý princ je Eduard, neboť úkryt zná jen pravý princ. Nakonec je nalezeno v brnění a Eduard je opět princem. Miles je povýšen na lorda, a dostává zpět své dědictví a lásku Editu. Bratr Hugo je uvězněn, Candyho otec popraven a Tom Candy studuje v nové škole.

Je to příběh o chrabrém bojovníku Tristanovi. Své jméno dostal proto, že ho jeho matka porodila ve smutku poté, co jeho otec zemřel. Byl vychován zbrojnošem Gorvenalem, jenž ho naučil všem uměním, které má znát urozený muž.

Ale jednoho dne ho norvéžští kupci unesli. Byli ho však nuceni na moři nechat svému osudu a Tristan byl vyplaven na pobřeží. Když procitnul, ujala se ho skupina krále Marca a odvezli ho na hrad Tintagel. Tam se pak stal Marcovým oblíbencem.V jeho službách pro něj udělal mnoho dobrých skutků. Například zabil Morholta – výběrčího daní, který sužoval Cornwall.

V králově blízkosti se však pohybují čtyři baroni, kteří se všemožně snaží odloučit Tristana a Marca od sebe pod pohrůžkou vypovězení války. Jimi je král přinucen, aby se oženil. Král na ně vyzrál tak, že vzal vlas, který našel na okně a řekl jim, že si vezme tu, které vlas patří. Pro ni poslal Tristana. Po strastiplné cestě ji získá. Dívka se jmenuje Isolda.

Avšak na cestě do Cronwallu se omylem napijí zázračného nápoje, který způsobí, že k sobě vzplanou osudovou láskou. Tristan Isoldu miluje, avšak žádá si ji král Marc a on se s ní musí scházet potají. Ovšem jednoho dne pravda vyjde najevo a on je s Isoldou nucen prchnout do lesů. Tam jsou pro svoji lásku ochotni strádat. Jednoho dne ale Tristan pochopí, že takto s Isoldou žít nemůže. Odevzdá ji králi Marcovi a odejde ze země. Příběh končí smrtí Tristana umírajícího na zranění v boji. Isolda k němu přichází pozdě a i ona žalem umírá.

Na příběhu se mi líbí autorovo spojení prvků milostné literatury s prvky pohádkovými. Příběh opěvuje vlastnosti středověkého rytíře, zejména věrnost panovníkovi a oddanost ženě. V tomto kontextu se jeví pletichářství čtyř baronů jako odsouzeníhodné.

Židovka z Toleda je román založený na historických událostech. Děj se odehrává ve středověkém Španělsku. Světem v té době hýbou křesťanské války – Židé, Křesťané a Muslimové.
Kastilský král don Alfonso prohraje na jihu Španělska bitvu se sultánem, a je nucen stáhnout se. Žid Jehuda Ibn Ezra ho přesvědčí, že pokud podepíše se sultánem příměří na minimálně osm let, přestěhuje se do Kastilie a zvedne jeho ekonomiku na úroveň ostatních států. Král se nechá celkem rychle přesvědčit a podepíše. Jehuda se přestěhuje i se svým synem a dcerou do Castilla v Toledu, sídla jeho předků, které mezitím ale vlastnili Castrové. Castrové byli vzpurní baroni, se kterými král nežil v příliš kladném vztahu, a navíc si stále dělali na Castillo nárok. Jehuda začal okamžitě s tím co slíbil, a dařilo se mu. Kastilská ekonomika začala vzkvétat. Zakládaly se manufaktury, pěstírny Bource Morušového, farmy s dobytkem a se skotem, a po krátkém čase začal pro krále razit i peníze s jeho podobiznou. Donutil i všechny samostatná hrabství, aby odváděli poplatky do královy pokladny, přestože je k tomu nic přímo nenutilo.
Král byl však mladý a měl horkou krev. Hned dostal pocit, že země je schopna utáhnout další válku proti kalifovi, a Jehudovi dalo mnoho práce přesvědčit ho, že tomu tak není. Jehudův syn, který se dostal do služby na královský hrad mezitím přijal křesťanskou víru, aby se mohl stát rytířem. Jehuda byl z toho dlouho mimo, ale nakonec syna zavrhl. Dál se staral o ekonomiku Kastilie. Vzpurní Castrové jako jediní odmítali platit králi poplatky, a navíc začali na protest rabovat Kastilská města. Král poslal do postižené oblasti vojenské oddíly, aby města chránili. Nešťastnou náhodou však jeden voják zabije jednoho z bratrů Castrových. Druhý bratr požádá o pomoc při pomstě svého bratra Alfonsova bratra, Aragonského krále. Ten čekal už dlouho na záminku, pod kterou by mohl vtrhnout do Kastilie. Naštěstí dostal dříve než vyrazil infarkt, a tak na trůn nastoupil jeho syn, který svého strýce Alfonsa naopak obdivoval. Alfonso ho hned pasoval na rytíře, ale jeho pýcha způsobila, že při rytířském slibu mu podstrčil obnovení slibu poddanosti Aragonie Kastilii.
Když si mladý král před kaplí uvědomil, co vlastně odpřísáhl, urazil se a odjel. Alfonsova žena, doňa Leonor s ním pak musela dlouho vyjednávat, než přijal omluvu. Pak obsadili muslimové Svaté město, a křesťané vyhlásili Svatou válku. Jehuda však krále přesvědčil, že stále ještě platí jeho příměří, které podepsal. Krále musel opět dlouho přesvědčovat, ale nakonec uspěl. Mnohá jednání se ale vedla i u Jehudy, a tam se král zamiloval do jeho dcery, doni Raquel. Nechal jí zrekonstruovat zámeček Galianu. Tam se sní pak velmi často scházel. Všichni mu to vyčítali, a židovku považovali za čarodějnici, posla od ďábla a podobně. Král to všechno ignoroval. I když se někdy nechal přesvědčit, že ji vyhodí, když přijel do Gilany, opět na všechno zapomněl a miloval se s ní. Pak mu zemřel jediný, nedávno narozený syn. Král v tom viděl trest za své pletky z židovkou, ale když ji přišel vyhodit, sdělila mu, že čeká dítě. Alfonso v tom viděl omluvu od boha, že to nemyslil tak krutě, když mu vzal syna. Dál se scházel s Raquel, a ostatní svět pomíjel.
Když se syn narodil, král se rozhodl, že vyrazí do boje, protože papež už nesnesitelně naléhal, proč v době Svaté války zachovává neutralitu, a narození syna považoval za boží znamení. Jelikož Však porušil příměří, které bylo ještě ve smluvené lhůtě osmi let, kalif si přivolal pomoc z Afriky. Alfonso stál proti mnohonásobné přesile, ale přesto se pustil do bitvy. Z několika desetitisíců rytířů mu zbyly necelé dvě stovky. Byl nucen stáhnout se zpět do Toleda. Tam mezitím jeho žena připravila vraždu jeho finančníka Jehudy, ale především Jehudovy dcery doni Raquel. Sama nic konkrétního neudělala, ani nic přímo nerozkázala, ale vydala nepřímé rozkazy, které postupně doštvaly lidi k jejich vraždě. Jehuda s tím tak trochu počítal, takže nejdříve svěřil svého novorozeného vnuka jistému důvěrnému příteli, komu, to neřekl ani Raquel. Král se nikdy nedozvěděl, kde jeho nemanželské dítě skončilo.
Sultán nakonec dobyl skoro celé Španělsko, a když už dlouho obléhal Toledo, došly mu zprávy o nepokojích na Afrických pobřežích. Alfonso to pochopil jako signál od boha a chtěl se mu vrhnout do zad. Jeho poradcům dalo mnoho práce přesvědčit ho, že na to nemá, a že by to bylo šílenství. Nakonec povolil, že zaplatí kalifovi odškodné a bude mu platit roční poplatky. Navíc se nechal přesvědčit, že podepíše mír na dalších dvanáct let.
Ekonomika jeho země, kterou Jehuda tak pracně pozvedl byla opět na dně. Věděl, že těch dvanáct let možná ani nebude stačit. Bylo mu čtyřicet let a byl už smířen s tím, že do další bitvy potáhne jako stařec, nebo že už bude jen přihlížet.

Příběh tří mušketýrů se odehrává okolo roku 1625. Francii vládne král Ludvík XIII a královna Anna rakouská. V čele církve stojí kardinál Richelieu.
Samotný děj knihy začíná v jedné vesničce v Gaskoňsku, kde se chystá mladý d´Artagnan na cestu do Paříže a hodlá se stát královským mušketýrem. Od otce dostal na cestu 15 tolarů, doporučovací dopis pro pana de Tréville, velitele mušketýrů jeho veličenstva, několik dobrých rad, a žlutou herku (koně), který je na jeho cestě nejednou středem pozornosti, a zdrojem mnoha problémů. V jedné vesnici se kvůli urážení koně pustil do rvačky, ale přidali se i jiní vesničané a zbili ho. Probudil se až druhý den, v hospodském pokoji. Když se oblékl, zjistil, že mu někdo ukradl doporučovací dopis, z měšce mu zmizely dva tolary, a jeho kord je na dvě části. Hostinskému nadiktoval spoustu bylin, které mu má sehnat, a potom si z nich uvařil mast, kterou ho naučila matka. Namazal si rány a druhý den již byl schopný jízdy, čímž udělal čáru přes rozpočet hostinskému, který už měl spočítáno, jak dlouho se bude zotavovat, a že z něj vymámí zbylé peníze.
Když dorazil do Paříže, podařilo se mu jakoby zázrakem prodat svého koně, o něhož jevil zájem jeden kovář jen kvůli jeho nažloutlému zbarvení. Pak si sehnal podnájem a vydal se za panem de Tréville. Když se však dozvěděl podmínky přijetí mezi mušketýry, byl přesvědčen, že je to pro něj nedosažitelný cíl. Najednou uviděl na ulici muže, který začal ono provokování vůči jeho koni, a následnou prohru proti vesničanům a bez rozloučení se za ním rozběhl. Štěstí mu však nepřálo a na schodech se srazil s tenkrát pro něj ještě neznámým Athosem, kterému pouhá omluva nestačila: Byl vyzván na souboj na klášterním dvoře ve dvanáct hodin. U dveří však opět narazí do mušketýra, tentokrát do Porthose kterého tím nechtě urazil, protože odhalil že jeho krásný zlatý pás je pozlacený jen z jedné strany. Je opět vyzván na souboj. Tentokrát v jednu, na stejném místě jako s Athosem. Když se konečně dostal na ulici, byl již onen muž dávno pryč, ale spatřil další houfek mušketýrů, mezi nimiž byl i Aramis, který si zakládal na tom, že si nikdy nezačal s žádnou ženou. D´Artagnan uviděl jak mu z kapsy vypadl dámský kapesníček, hned ho sebral, podal mu ho, nevědouc že ho tím kompromitoval. Byl vyzván k souboji na tomž místě jako v předchozích případech, ale ve dvě. Když se dostavil, byli tam všichni tři, protože nic netušící Athos oba přizval jako svědky. Když mělo vše začít, přišla hlídka kardinálových mušketýrů, kteří je ihned vyzvou ať bojují, nebo ať se rovnou vzdají. D´Artagnan přesvědčil Athose, Porthose i Aramise že je na jejich straně a nakonec vyhráli. Ze souboje tak vzniklo přátelství ještě před chvílí znepřátelených stran.
Kardinálovi lidé již delší dobu připravovali plán, který měl v nejbližší době dojít ke konci. Do Francie byl falešným zvacím dopisem s padělaným podpisem Anny rakouské přizván anglický šlechtic vévoda z Buckinghamu, za účelem vraždy. Vévoda Buckingham Annu rakouskou bezmezně miluje, a vůbec ho nenapadlo, že by dopis mohl být padělaný. Mušketýři s d´Artagnanem to však zjistili včas, vévodu zachránili, a setkání s královnou mu zprostředkovali. Anna se své city také nesnažila skrývat, ale oběma bylo jasné, že jejich vztah nemá budoucnost. Když se loučili, dala Anna vévodovi na památku diamantový náhrdelník, který dostala od krále. Vévoda poté odjel zpět do Anglie.
O náhrdelníku se však dozvěděl všudypřítomný kardinál Richelieu. Vnuknul králi, který se zrovna s královnou pohádal, aby na usmířenou uspořádal ples, na kterém by se mu mohla ukázat v náhrdelníku. Nic netušící král ples opravdu uspořádal, a ohlásil královně termín, a že si přeje, aby si vzala na sebe ten náhrdelník, co jí daroval k narozeninám. Královna v zoufalství požádá mušketýry, aby pro šperk do Anglie dojeli. Ti bez meškání vyrazili. Hned v první hospodě však padli do léčky, a Porthose tam museli nechat. Do druhé léčky padl Aramis, a do další i Athos, takže do Anglie se dostal jen d´Artagnan. Vévoda mu hned šperk dal, jenže s hrůzou zjistil, že dva přívěsky chybí. Přivolal nejlepšího klenotníka, který do rána šperky doplnil k nerozeznání od ostatních. Druhý den před polednem se d´Artagnan vydal na cestu do Paříže, a cestou už měl na Buckinghamův příkaz přichystané čtyři čerstvé koně, takže do Paříže dorazil včas.
Královně zachránil čest, reputaci i jméno. Za odměnu byl přijat mezi mušketýry, což byl vlastně účel jeho cesty do Paříže.

Původ hlavního hrdiny Turmse je zahalen do šedého mraku. Již v útlém věku se dostává do Řecka, kde je vychován Hérakleitosem. V dobách svého dospívání spáchal hřích tím, že vypálil chrám Kybel. Proto musí podniknout cestu do dálných Delf, aby byl za požár v Sardech očištěn. Na delfském stadionu měří své síly se spartským mladíkem Dóriem, jež byl taktéž vyloučen ze země jako vězeň věštírny. Mladíci se spřátelí a po očištění putují do Korintu. Na jaře odplouvají do Iónie, kde po tři léta vedli boje proti Peršanům. Dórieus byl vynikající válečník čímž si získal úspěch i úctu. Pozemské spory tyto dva dobrodruhy brzy omrzí a tak se nechají najmout na loď velitele Dionýsia. Turms byl díky své znalosti písma i čtení na palubě k nezaplacení. I Dórieus na moři zúročil veškeré své schopnosti. Svedli náročnou bitvu s Peršany. Výprava utrpěla veliké škody, přesto se podařilo zachránit dvě z původních pěti veslic, získat kořist potopených a dokonce obsadit foinický koráb. Iónie byla poražena. Pach krve, výkalů a smrti prosakoval lodí. Dopluli na ostrov Kóos, kde byli těžce raněni předáni do rukou kněžích a lékařů. I po tak náročné bitvě toužil Dórieus Peršany ještě trochu polechtat. Turms přivedl na loď lékaře Mikóna a ještě týž večer se vydali na moře. Peršané u milétských břehů doplňovali zásoby. Toho chtěl opět využít Dionýsios, vyplout na volné moře, potopit nákladní lodi a obohatit se. S tím však příliš nesouhlasila už tak vysílená posádka. Jelikož nechtěli Dionýsia rozhněvat, řídili se jeho plánem založit osadu v Massalii a podmanit si tamní barbary. Dionýsios ve stále větší touze po bohatství potápěl bárky rybářů i válečné koráby. Vždy si na palubu pozval některého plavce, který jej provedl zrádnými vodami perských zálivů. Když je vítr zanesl ke břehům Kypru začaly je pronásledovat egyptské i foinické koráby. Těch se obratně zbavili bouří přivolanou Turmsem. Po třech týdnech plavby dosáhla výprava břehů Sicílie. Mužstvo bylo unaveno, toužili po odpočinku a vydatné stravě. Aby nebyli příliš nápadní, uchýlili se v malém městečku na severu Itálie. Ve městě jménem Hímera byli lidé přátelští a pohostinní. Zdejšího tyrana Krinippa požádali o azyl na zimní období. Dóriea, Turmse a Mikóna pohostila vdova z královského rodu z Karthága-Tanakil. Dórieus našel v poněkud postarší hostitelce zalíbení. Mikón se musel oženit s tanečnicí Ahurou, která vždy v jeho nepřítomnosti oněměla ( Afroditina past ). Turms byl poslán k hímérskému kupci etruského původu jménem Lars Alsir, jehož se měl otázat na cestu do Massalie. Lars se k Turmsovi choval podivně, choval se k němu, jakoby byli ze stejného rodu. Turms se zamiloval do Krinippovy dcery Kydippe. Jejich další cesta vedla do Eryku ( Ahura zemřela jiskrou z Mikónova prstu ). V Eryku se Turmsovi zjevila Artemis v těle nádherné ženy. Turms se do ní zamiloval, dal jí jméno Arsinoé. Společně s Arsinoé a Tanakil se tito tři plavci vydali zpět do Hímery. Donesla se zpráva, že Peršané přes zimu dobili Milétos. Mezi Dionýsiem, jež chtěl založit osadu v Massalii a Dóriem vznikl konflikt. Dórieus chtěl jako potomek Hérakleův zmocnit se Segasty a země Eryku. Dionýsiova výprava vyplula opět na moře. Již za svítání se dostali do spárů Foiničanům a Karthágincům. Arsinoé na lodi neustále sváděla námořníky a i přes Turmsovu žárlivost se nadále obohacovala šperky plavců. U břehů země Etrusků opět doplnili zásoby vody. Etruskové jejich přítomností nebyli dvakrát nadšeni. Vypukl konflikt. Bohové stáli při Dórieovi a loď byla zaváta k pobřeží země Eryx. Na souši přebral velení Dórieus, bravůrně dobyl přístav Panorma, podmanil si tamní námořníky. Rozhodl proniknout do vnitrozemí a dobýt Sagestu. V boji mu pomohli také obyvatelé lesů Sikanové. Dórieus získal srdce posvátného psa a posléze i psí korunu. Do Segesty se vrátil mír. Opět se pořádaly, atletické, psí i koňské závody a hry. Dionýsios se s fókajskými muži vydal opět na moře, stal se pirátem, ale už se nesnažil dostat do Massalie. Z Dóriea se stal samotář, vyčítal Tanakil neplodnost. Arsinoé porodila jeho syna, Turms žárlil. Dórieus se rozhodl zbavit Turmse i Tanakil a začít válku s Karthágem. Dórieus zemřel, segastským se ulevilo, Tanakil žalem zešílela. Mikón, Turms, Arsinoé se synem a Hanna ( manželka právě zesnulého posvátného psa ) se vydali do lesů, kde žili po dobu 5ti let se Sikany. Mikón zmizel, Arsinoé porodila jeho dceru-Mismé a Hanna vyrostla v pannu. Ve městě se moci ujali dórieovi synové a Tanakil se nechala společně s tělem mrtvého muže upálit. Prostřednictvím obchodníků, kteří čas od časů do lesů zavítali se Turms dověděl, že se Peršané neustále mstí za zapálený Kybelin chrám. Řecký překupník přinesl zprávy, že Athénští v bitvě U Marathónu pobili Peršany. Turms se rozhodl odejít, Dórieova syna nechal mezi Sikany, jež ho dávno určili za svého Erkla. Společně s kupci Xenodotem a Tyrhénem se vydali do Panormu. Turms se vydával za Sikana, ale Arsinoé jejich původ prozradila. Rozešel se s Arsinoé i Mismé, ale v zápětí se opět shledali. Turms věřil, že bohyně zjevující se mu v podobě Hekaty nad ním drží ochranou ruku, a že nikdy neupadne do chudoby. Další jejich putování směřovalo k ústí římské řeky. Pohostil je postarší Etrusk Tertius Valerius. Arsinoé však toužila po vlastním bohatství. Hanna s Turmsem otěhotněla, Arsinoé ji zbičovala a prodala do otroctví. Turms odmítl nabídku získat římské občanství a vydal se nabýt zkušenosti a majetku do etruských měst (12). Ve Vejích pomohl farmáři prodat dobytek, čímž si získal první peníze. Putoval dále na sever do Caere a Terquinií. V kostkách vyhrál celé jmění a do Říma se vrátil jako zámožný muž. Odplul do Papulonie, do Faesulal a zpět do Říma. Po návratu byl šokován-nalezl Arsinoé v pokročilém stavu těhotenství. V době, kdy byl Turms mimo město, byl Řím obléhán volsky. Starý senátor mu oznámil, že si hodlá Arsinoé vzít. Turms se zřekl veškerého majetku, na oplátku mu Tertius poskytl malý statek na etruském pomezí. Zde usadil svou nevlastní dceru Mismé, sám si koupil byt v nedalekém prostředí Subury. Zemřel král králů Dareios, v celém řecku se oslavovalo, ale jeho nástupce Xerxés nebyl o nic horší válečník. Do Říma připlul Xenodot, jež podal Turmsovi zprávu o chystaném útoku na Řecko a také, že mu král králů za podpálení chrámu už odpustil. Turms na svou stranu získal etruská města a spolu s Karthágem vybudovali námořní flotilu, aby pomohli Řekům v boji. Připojili se i Sikanové (Turms se setkal se svým synem Hiukem) a Segastští. Karthaginský vůdce Hemilkar chtěl ovládnout Hímeru. Jeho mužstvo se zdálo být nepřemožitelné, ale přesto byl zatlačen řeckým loďstvem. Nakonec ho zapíchla Kidippe, která měla být se svými syny původně jeho objetí. Kidippin muž Anaxilaos vypověděl Karthágu pomoc. Postavili se také Sikanové a Řecko řízené vůdcem Gelónem. Karthágo se však nemínilo jen tak lehce vzdát. Celé Karthágo nebralo však porážku Hemilkara tak vážně. Další zpráva zněla, že Athéňané porazili Peršany v bitvě U Salaminy. Válka mezi Římem a Etrusky ustala. Když se Turms vrátil do Říma, byl uvržen do kobek Momersových. Turms poslal Mismé zpět k Arsinoé. Turms unikl smrti, musel však odejít z Říma, vydal se na sever. Vydal se po posvátné cestě, vyšlapal posvátné schody až spatřil své jezero a poznal svou zem. Kolem spícího Turmse se shromáždili obyvatelé kraje, i kněz se na něj přišel podívat a poznal v něm syna vládce této země, syna Larse Porsenny. Kněz mu vypravoval o jeho otci a je o jeho městu Clusiu ( Chamars ). Lidé ho přijali s náležitou úctou a nazývali ho Lukumo. S Turmsem se do Clusia dostavil mír, pohoda a bohatá úroda. Jeho celé jméno zní: Lars Turms Larchna Porsenna. Zavedli Turmse do chrámu Proměnlivého Voltumny mezi ostatní Lukumony. Turms se podřídil různým zkouškám, až dokázal, že je opravdový Lukumo. Bál se však si tuto moc přiznat. Turms se opět setkal s Mismé, tentokrát na obětním oltáři jež pravidelně Etruskové poskytovali bohům. Její srdce si vybojoval Lars Arnth. Konala se hostina bohů. Turms si kupodivu nepozval své ochránkyně, ale pozval bohyni Turavi a Voltumnu. Veselilo se dlouho a Turms nakonec poznal sám sebe. Jednoho dne k Turmsovi přišla šťastně vdaná Hanna se svým mužem a turmsovým synem. Žádala ho o radu. Turms syna přenechal v péči Hanny a jejího muže. Turms požádal bohy ještě o deset let života, uzavřel se v domě a spisoval svůj život, byl na svůj lid pyšný. Na sklonku svého života byl pomazán purpurem, oblečen do lukumonského posvátného pláště a v nosítkách donesen do posvátného stanu na smrtelné lože. Naposled se setkal s bohy a vypil s nimi víno nesmrtelnosti.

Děj se odehrává v Římě počátku našeho století, v Římě, který byl pestrou směsicí národů, názorů a náboženství, v Římě císaře Nera. Tento císař pověstný svou krutostí, samolibostí a brutalitou, byl v podstatě osobnost velmi slabá a jednoduchá, která sice hlásala, jak je velká a jakou má moc, ale ve skutečnosti si uvědomovala svou malost, a proto si neustále přála být jen oceňována a nesnesla žádnou kritiku. Někteří vlivní občané tehdejšího Říma si tuto její malost uvědomovali a naučili se s její pomocí císařem manipulovat. Mezi tyto vlivné osobnosti patřil augustián Gaius Petronius, jeden z císařových oblíbenců, vzdělaný, sečtělý člověk, proslulý estét a hbitý rétor, který svými vhodnými poznámkami většinou dokázal césara dokonale zmanipulovat. Petroniův synovec Marus Vinicius se zamiluje do Lygie (Kaliny), dcery krále Lygů, která byla jako batole zastavena Římanům jako rukojmí. Po skončení válek na ni Lygové zapomněli, a tak byla se sou umírající matkou a služebnictvem převezena do Říma, kde si ji vzala na starost rodina Aulů, která si ji oblíbila jako vlastní dceru. Do této nádherné Lygie se Vinicius zamiloval a šel k Petronioi pro radu, jak si vydobýt její srdce. Petronius přes svůj pokročilejší věk dosud nepoznal skutečnou lásku, uznával jen chvilkové milenecké aférky, styky s krásnými otrokyněmi a césarské orgie, nepochopil tedy mladého Vinicia, který se chtěl s Lygií oženit. Přimluvil se u césara, aby byla Lygie jakožto rukojmí, a tady majetek státu, Aulům odebrána a přestěhována na Palatin, odkud ji měl císař věnovat Viniciovi. Nero, který nenáviděl bezúhonnou Aulovu rodinu, splnil Petroniovu žádost, a tak se Lygie¨, která vyrůstala v čisté,nezkažené a spořádané společnosti, přestěhovala s hrstkou svých otroků a věrným služebníkem Ursem na Palatin, který byl ohniskem neřesti, obžerství a špatnosti. Pro mladou dívku znamenal tento přechod obrovský šok. Jediní, koho u dvora znala, byl právě Petronius a Vinicius, v jejichž pomoc doufala (doufala, že ji vrátí Aulům). Na hostině jí ale opilý Vinicius prozradil, že právě díky něm dvěma byla Aulům odebrána. Lygie, které byl Viniius do té doby sympatický, jej od této chvíle začala nenávidět a v den, kdy měla odjet z Palatinu do jeho domu, zorganizovala svůj únos, zprostředkovaný Ursem a bratry křesťany. Pomponie Graceina, žena, která Lygii vychovala, byla totiž jednu z prvních křesťanů, kteří svou víru tajili, a Pomponie tuto víru štípila mladé Lygii, která se do ní plně pohroužila. Křesťané ji tedy unesli a schovali mezi sebou. Vinicius zuřil vzteky i neukojenou touhou, mísil se něm vztek s nekonečnou láskou a s pomocí Petronia se pustil do jejího hledání. Najali si rádoby filozofa Chilóna, který zjistil, že Lygie je křesťanka, a proto se začal vydávat za křesťana a nakonec Lygii skutečně objevil. Neuvážlivý a vznětlivý Vvinicius se ji vydal unést s Krotónem, nejsilnějším gladiátorem tehdejší doby. Ašak Ursus, Lygiin ochránce byl ještě statnější a Krotóna zabil. Byl by zabil i Vinicia, kdyby mu v tom Lgyie dbající Kristových přikázání nezabránila. Přesto Ursus Vincia zranil. Křesťané vzali Vinicia mezi sebe a snažili se jej uzdravit, jak jim kázala jejich víra. Vinicius jejich chování zprvu nemohl pochopit, ale čím delší dobu mezi nimi trávil, tím hlouběji pronikal do hlubin jejich víry a tím více s ní souhlasil, a protože si uvědomil že stát se křesťanem je jediná cesta, jak získat Lgyii nebránil se jí. Lygie, která ho ošetřovala, si všimla změn, které se udály s jeho poahou a začínala si jej znovu zamilovávat. Zalekla se ale této lásky a utekla. Vinicius tedy opět rozběhl pátrání, ale když mu ji Chilón zase našel, netoužil už zmocnit se jí násilím jako prve, ale chtěl se zmocnit její duše. Navštívil ji tedy a shledal se se starými známými, kteří o něj po zranění Ursem pečovali, mimo jiné i s apoštoly Petrem a Palem. Vyznal se Lygii ze své lásky a poté, co jim apoštolové požehnali, rozhodl se Vinicius, že se dá pokřtít a pak se dá s Lygií oddat. Na přání Nera musel ale odjet s celým dvorem do Antia, kde chtěl Nero dokončit svůj epos o Tróji. Protože si ale nedokázal představit hořící město, dal zapálit Řím, který nenáviděl a hodlal na jeho místě vystavět nové, lepší město Neronia. Řím hořel několik dní a shořel prakticky do základů, obyvatelstvo se bouřilo, bylo málo jídla a téměř všichni se octli bez střechy nad hlavou. Aby se obyvatelé nevzbouřili proti němu, svalil Nero inspirován svou manželkou Poppaeou a praefektem praetoriánů Tigellinem, vinu za požár na křesťany. Prodejný Chilón se sám nabídl a vyzradil Nerovi všechna křesťanská shromaždiště a v Římě začal hon na křesťany. Ti byli zavíráni do přeplněných vězení, kde čekali na blížící se hry, které caesar pořádal, aby si naklonil obyvatelstvo. I Lygie byla zajata a uvězněna a přes všechny Viniciovy a Petroniovy snahy, kterými si Petronius pod sebou před caesarem podřezával větev, nebyla pro ni naděje na vysvobození. Na následujících hrách byly nelidskými způsoby postupně vražděny tisíce nevinných křesťanů. Zpočátku her se obecenstvo dobře bavilo, když klidní křesťané podléhali dravé zvěři, později však diváky začal udivovat klid, s jakým umírali, překvapovalo je, že se nijak nebránili na některých obličejích bylo dokonce vidět, že jsou za mučednickou smrt vděčni a Římané začali pochybovat o jejich vině. Lygie ve vězení onemocněla, a protože k hrám vybírali halně zdravé křesťany, měla připadnout až k jedné z posledních várek. Viniciovi, který už vyzkoušel všechny lsti k jejímu osvobození, se podařilo dostat se alespoň do vězení, kde spolu dlouho rozmlouvali o příštím životě, kde se oba shledají, a kde budou žít navěky spolu. Nevnímali už krutou skutečnost a těšili se na společnou smrt. Zákeřný Nero, který chtěl Viniciovi způsobit co největší bolest, dal Lygii připoutat k rohům obrovského býka. Býka dal vpustit do arény, do níž dal předtím vpustil Ursa. Ursus, vida svou božskou paní nebezpečí, soustředil veškerou svou sílu a býka zabil. Římský lid byl ohromen a nadšen a žádal pro oba milost a Nero, který byl závislý na přízni lidu, jim dal život. Ochromený Viniius, který už téměř zemřel žalem vzal Lygii k sobě, vyléčil ji a odjeli společně na Viniciovy statky na Sicílii, kde upadli v milosrdné zapomnění a nemuseli se už bát nevole caesara. Petronius který konečně ve vztahu ke své otrokyni Euniké nalezl opravdovou lásku, upadl v caesarovu nemilost, a protože tušil, že mu Nero co nevidět pošle rozsudek smrti, vzal si sám život a caesar sám byl záhy sesazen. V průběhu po pronásledování křesťanů byli zadrženi i oba apoštolové. Petr, který měl možnost z Říma utéci, měl cestě vidění Krista, který se jej zeptal “Quo vadis, domine?”. Po tomto vidění se Petr vrátil do Říma, kde byl stejně jako Pavel ukřižován.
Román je velmi dějový, i když v některých pasážích je děj záměrně zpomalován a dramatizován obsáhlými popisy dušeních stavů, situací či prostředí. Jazyk byl použit spisovný, výrazově velmi bohatý. V rozhovorech i v ději jsou časté narážky vztahující se k řecké a římské mytologii. Aby čtenář mohl knize plně porozumět, jsou mu k dispozici rozsáhlé vysvětlivky. Zhledem k tomu, že byl román sepsán na základě historických faktů, může se stát studijní látkou, pomocí níž si čtenář nenásilnou formou získá představu o římském způsobu života a o struktuře tehdejší společnosti. Vlivem toho, že sám autor byl silně věřící křesťan, je v knize křesťanství vyzdvihováno způsobem, který ,myslím, v dnešní době už mnoho lidí neuznává nebo jej nedokáže pochopit.

Tato kniha vypráví o chodech po 30. leté válce, kdy východní pohraničí státu získal svobodný pán z Albenreuthu, mezi lidmi Lomikar. Ten po Chodech, kteří byli zvyklí na svou volnost a majestáty od jiných králů chce, aby robotovali, úplně se mu podřídili a vydali mu všechny majestáty, které už stejně prý neplatí. To se chodům nelíbí a posílají své vyslance do Vídně k císaři, aby jejich práva uznal. Ovšem Lomikar má kontakty a tak na soudu ve Vídni jen vydělá a poté svolává chody na svůj Trhanovský zámek, aby jim přečetl jejich práva. Chodové ovšem od svých velvyslanců slyšeli, že soud je na dobré cestě (Lomikar jejich dopisy zabavil) a že určitě vyhrají. A tak se proti tomu ozval jeden sedlák Kozina, že tomu nevěří a že si to vymyslel. A tak vyslali posla do Vídně a tam se dozvěděli, že se proti tomu mohou odvolat u soudu v Plzni. A tak poslali Kozinu, protože byl dobrý řečník, a ještě pět lidí do Prahy na odvolání. Ovšem i tam Lomikar zkorumpoval soudce a tak byli všichni uvrhnuti do žaláře. V tuto dobu na Chodsku vypukají bouře a teprve několik stovek vojáků je částečně uklidnilo (Chodů bylo asi čtyři sta). Potom ovšem proběhla jedna bitva, kdy hlavní buřič povstání zahynul a zbytek utekl do lesů a do Bavor. Ti se ale postupně začali vracet a v okovech robotovali skoro celý den. Zatím v Praze pět ze sedmi lidí slíbilo poslušnost Lomikarovi a šli také v okovech robotovat. Jen dva neodvolali. Jan Sladký Kozina a jeho strýc postřekovský Brychta.
Po tomto bylo na Chodsku ticho. Všichni poslušně robotovali, ale mnohem více a déle než kdysi. Ale ani s tímto se Lomikar neuspokojil. Podal svou stížnost k soudu hrdelnímu a tam dospěli k rozhodnutí. Poté toto rozhodnutí bylo posláno císaři do Vídně a ten trest zmírnil na jednu smrt a dále deset a osm let ve věznici, potom po dvou a jednom, nebo vyhostění ze země. Tento upravený rozsudek byl poslán posly přímo na Chodsko, tam tento rozsudek vyhlásili, jak se manželka Koziny dozvěděla, že má být popraven, popadly jí mdloby. Poté Lomikar nařídil, že z každé vesnice se musí jet určitý počet lidí podívat na popravu do Plzně. Zatím Kozinu i s Brychtou převezli do Plzně a tam je poprvé od uvěznění dali do společné cely proto, že Brychta umíral. Brychta nakonec asi čtyři dny před popravou zemřel a v tu dobu ke Kozini byly poprvé puštěny manželka a matka Koziny. Ty přivedly Kozinovy děti a přišel s nimi i Jiskra Řehůřek, Kozinův největší přítel. Poté už byli puštěni jednou denně a den před popravou dvakrát. V den popravy přišel do cely kněz, ať aspoň teď odvolá to co řekl Lomikarovi. Kozina ale neodvolal a tak mu kněz řekl ať to nechá na Bohu. A tak potom šel Kozina na popravu. Šel vzpřímeně a jak lezl na žebřík po všech se otočil a jak už měl hlavu na špalku zvolal: “Lomikare! Do roka budeme spolú stát před súdnú stolicí boží, hin se hukáže, hdo z nás-”. A potom už Kozina nebyl mezi živými. To bylo 28. listopadu. Chodové byli potichu, ale Lomikar měl muka, jak se blížil listopad, měl noční můry, byl stále tak nějak nemocný. Potom za ním přijela vdaná dcera a Lomikar se trochu rozveselil. Blízko 29. listopadu jeli na hon, když přijeli započal hovor a Lomikar potom v řeči, když narazili na Kozinovu výzvu říká: ,,-oprátku má již na krku a ještě si troufá mne zváti na boží soud. Ó kozino, špatný proroku! Rok už tu, ty tam a já dosud tu -”. A zemřel. A tak byl na Chodsku klid, ale byla zde také volnost.

Píše se rok 1284, je krutá zima. Do Draguanu, nevelké diecéze poblíž jihofrancouzkého Toulouse, přichází svérázný kněz Henno Gui, aby se ujal správy odlehlé farnosti uprostřed močálů, o níž okolní svět už přes třicet let nemá žádné zprávy. Co se stalo s tamními farníky? Jak na ně mohli všichni zapomenout? Události předcházející Guiovu příchodu nevěstí nic dobrého: rok předtím sem vody říčky Montayou přinesly znetvořené lidské ostatky a pouhých několik hodin před knězovým příjezdem neznámý muž v černé kápi zavraždil draguanského biskupa Haquina. Henno Gui se však nedá odradit a v doprovodu dvou společníků a místního průvodce se vydává do “vesnice proklatců”…
Na cestu se vydává i vikář Chuquet: odváží do Paříže biskupovy ostatky, aby je předal pozůstalým. Naráží však na nečekané přrkážky a po nesčetných peripetiích odhaluje ďábelský zločin, jehož strůjci byli Aristotelovi přívrženci v lůně cirkve.
Fantastický příběh ze středověku? Věčný spor Platóna s Aristotelem? Od roku 1980, kdy vyšlo slavné Jméno růže, si historický román mnozí spojují s Umbertem Ecem. Nedejme se však zmýlit. Vzdor uvedeným motivům navazuje Romai Sardou především na bohatou tradici dumasovské epiky.

Rozsáhlé autorčino dílo zavádí čtenáře do antického Říma, do dob krutovlády císaře Nera a dvorního básníka Petronia.
Již za vlády předchozích císařů ( Tiberia, Kaliguly, Claudia ) zaznamenal Řím nejen kulturní a politický úpadek.
Agrippina zosnovala otravu svého chotě, císaře Claudia. Zuby nehty usiluje o dosazení svého syna Nera (nevlastní syn císařův) do čela státu. Právoplatným dědicem trůnu je ale Britannikus, tichý a nevýrazný syn Claudiův. Nero dosedá na trůn. Moc si pojistí sňatkem s Octavií, Claudiovou dcerou a Britannikovou sestrou. Nero slibuje římskému lidu mír a bezstarostný život. Opak je pravdou. Římský lid hladoví. Nero žije rozmařile, každý večer pořádá hostiny, při niž se stoly pod náporem nejvybranějších pochoutek jen prohýbají. Rozhazuje obilí i zlaťáky, jen aby nemusel nechat upéci chleba a nasytit lid. S Octavií se téměř nestýká. Uvrhá ji do ústraní a nesnaží se ani skrýt každodenní obveselování se s ženami různého původu. Agrippinu velmi rozhořčí Nerův vztah k půvabné otrokyni Akté. Rozhodne se syna sesadit a trůn podstoupit Britannikovi. Ten se za Agrippininy pomoci stává středem pozornosti. Z tichého a uzavřeného chlapce se stává živý a vtipný miláček lidstva. Nero se obává o svůj post. Rozhodne se Britannika odstranit. Agrippina je rozhořčena. Nerovo postavení by mohla ohrozit jako biologická dcera Claudiova, tudíž právoplatná dědička trůnu i Octavie. Nero se tedy zbavuje obou ženštin. Nyní má cestu volnou. Svými nesmyslnými činy a stále větším plýtváním si nezíská srdce jediného římského občana. Nero je více opilý než střízlivý, po vystřídání mnoha milenek se zahledí do nejkrásnější ženy Říma, do Poppaey, římské Venuše.
Nenávist prostého lidu je čím dál tím větší, což je ještě umocňováno pronásledováním křesťanství. Nejvyšší moc získává Tigellinus, vojenský vůdce. Nero je proti jeho činům v podstatě bezmocný. Armáda je pro zemi nejdůležitějším orgánem.
Nero je stále mrzutější a agresivnější. Jako vrchol své agrese nechá pro výstrahu všech obyvatel Řím vypálit. Všechny čtvrtě jsou zničeny, město zakryl šedý oblak kouře. Na ´ulicích´ se potulují tisíce vyzáblých lidí bez domova s nemluvňaty v náručí.
Snad jediným přítelem lidu je ´soudce krásy´, básník Petronius Arbiter. Na vlastní náklady se snaží lid nasytit. Padesáti z nich dokonce poskytuje přístřeší ve svém, plameny nedotčeném sídle. Promlouvá císaři do duše. Snaží se o jeho nápravu a usiluje o rozkvět Říma. Nero si své chyby uvědomí. Dává Petroniovi finanční prostředky, jmenuje ho vrchní správou nad veškerou činností související se znovubudováním Říma.
´Budeš objednávat a rozdělovat obilí. Budeš dohlížet na stavby nových obydlí pro vyhořelé.´
V ulicích vzrůstají nové a nové domy. Lidé jsou nasyceni. Jejich nenávist k císaři ale nadále přetrvává. Na ulicích se lidé seskupují do hloučků. Ve vzduchu je cítit napjetí. Hovoří se o spiknutí, o svržení a ukončení císařova života. Spiknutí je odhaleno a iniciátoři potrestáni smrtí. Nero oslavuje své ´vítězství´. Ubíjí se však samotou. Obává se Senekovy moudrosti a zkušenosti, a proto ho stejně jako celou řadu dalších nechá odstranit. Císař již nezná člověka jemuž by mohl důvěřovat. Sličnou Poppaeu ukope k smrti. Pronásleduje Petronia i jeho choť, nádhernou Neaclé. Petronius v obavách posílá Neaclé i se svým synkem Gaiem do daleké Bythinie. Putuje s nimi i Petroniova přítelkyně Marcie ( spoluorganizátorka spiknutí, jako jediná přežila, nyní je na útěku ). Petronius se dovídá o nenávisti, kterou k němu císař chová. Raději si život vezme sám, rozřeže si tepny na zápěstí.

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat