Archive for the ‘Povídka / Povídky’ Category

Povídka, za kterou dostal autor Nobelovu cenu za literaturu z roku 1970, byla napsána na základě jeho skutečného pobytu v koncentračním pracovním táboře Gulag. Je částečně autobiografická a je postavena na vyprávění vězně, který byl za války zajat německou armádou, ale kterému se podařilo ze zajetí uprchnout. Po návratu ke své jednotce byl tajnou policií označen za špióna a odsouzen k trestu deseti let v pracovním táboře. V táboře je tvrdý, až nelidský režim, na který si nováček velmi těžko zvyká. Hlavní hrdina, celým jménem Ivan Děnisovič Šuchov prožil po různých táborech po Sibiři už osm let a zanedlouho ho čeká propuštění. Ze zkušeností ostatních vězňů však ví, že takové, jako je on, buď pošlou do vyhnanství, nebo mu připíšou další “desítku”. Tábor ovládají zločinci z povolání, kteří si na úkor “pracantů” zlepšují životní podmínky. Člověk však musí držet jazyk za zuby, nebo ho “orgáni strčí do korekce” , což je kamenné vězení, kde se netopí a kde i v létě je mráz několik stupňů pod nulou. Po několika dnech v korekci si člověk “užene” nemoc, doživotní následky, nebo i smrt.

Povídka je postavena na vyprávění v 1. osobě po jeden den od Budíčku po večerku. Ukazuje na charaktery lidí po mnohaletém věznění. Někteří spoluvězni si dosud uchovali hrdost a lidskou tvář (žijí podle pravidel civilizace). Jiní se v zoufalství schylují k ponižujícímu chování (vylizují misky po jídle nebo chodí “práskat k bezpečákovi”). Takto popisuje autor život ve vynálezu bolševické moci, ze kterého není úniku (jediným útočištěm je smrt).

Tato humorně laděná povídka se odehrává v Krokových Varech. Hlavními představiteli jsou Antonín Důra, který se svojí ženou vlastní plovárnu, biskup Roch a major Hugo. Normální běh léta naruší příjezd kouzelníka a jeho krásné pomocnice Anny, která nenechá žádného muže bez povšimnutí. Usídlí se na náměstí a zvou obyvatele města na večerní představení. Anna před vystoupením vybírá peníze od diváků. Jsou zde přítomni i Antonín, kanovník a major. Antonín – starý záletník si neodpustí laškovat s Annou. V noci po představení si Antonín pod záminkou, že jde hlídat plovárnu, dá schůzku s Annou. Jeho manželka zná dobře svého manžela, proto se vydá v noci za ním. Na plovárně uslyšela v kabince dva hlasy. Když začala bušit a nadávat, přišel jí Antonín otevřít celý mokrý. Jakmile Kateřina nahlédla dovnitř, viděla Annu také celou mokrou. Kateřina nechtěla uvěřit, že Antonín Annu vytáhl z řeky, když se topila. I přes nedůvěru se o Annu postarala, aby neprochladla. A protože si byla Kateřina jistá Antonínovou nevěrou, odešla z domu do maringotky ke kouzelníkovi Arnoštkovi.

Antonín se snažil přemluvit Annu, aby odešla od kouzelníka k němu, ale marně. A tak byli v maringotce tři (Anna, kouzelník a Kateřina). Následující den bylo opět představení, kde Arnoštek předváděl své kouzelnické dovednosti. Po představení se lidé rozešli do svých domovů, jen abbé Roch zde zůstal. Kateřina s Arnoštkem někam odešli. Biskup Anně nabídl knihu a ta ho pozvala dál, aby jí pomohl péct ryby. Dlouho však klidu nevychutnali. Opilci z hostince “U zelené panny” začali lomcovat s maringotkou. Jeden vlezl dovnitř, začala bitka mezi ním a biskupem, který jen těžko vyvázl s odřeninami a natrženým uchem. Antonín s majorem na něj byli rozzlobeni a morálně pohoršeni nad jeho noční estrádou, ale pomohli mu a major mu zašil ucho.

V té době Arnoštek vyprávěl Kateřině o různých zemích. Večer bylo nevlídné počasí, a proto mnoho diváků nepřišlo. Arnoštka to však neodradilo a dělal různé kejkle na provaze. Antonín, abbé a major opět přemlouvali Annu, aby u nich zůstala. Z hostince vyšel opilý dědeček a domlouval Arnoštkovi, aby slezl z provazu, že hazarduje se životem, začal s provazem lomcovat. Dřív, než dědovi mohli Antonín s majorem zabránit, Arnoštek spadl přímo na záda na zem. Anna nařídila Kateřině, aby se oblékla a sama si oblékla Arnoštkovy šaty. Kateřina odmítla a vrátila se domů. Anna celé představení zvládla sama a dostalo se jí velkého uznání a obdivu. Když přišel Antonín večer domů, našel tam Kateřinu. Antonín jí ale nařkl ze záletnictví, avšak nechal ji, aby u něj zůstala. Pozdě k ránu se Anna vracela s majorem k maringotce. Arnoštek celý rozzlobený a rozčílený začal majora bít. Anna měla na vybranou mezi dvěma muži, kteří se kvůli ní prali. Rozhodla se pro Arnoštka, se kterým hned ráno opustila město. Tři přátelé – Antonín, abbé a major si marně lámali hlavu, proč to Anna udělala.

Vypravěč v osmi kapitolách seznamuje čtenáře s příběhem Malého prince. Vypravěč (samotný Antoine de Saint-Exupéry) uvízne v poušti a snaží se opravit své letadlo, když se náhle objeví Malý princ. Prosí vypravěče, aby mu nakreslil beránka. Vypravěč, který neví, jak jej nakreslit, nakreslí hroznýše se slonem uvnitř žaludku, kresbu, kterou považovali dospělí za klobouk.

„Né! Né!“ říká princ. „Já nechci hroznýše se slonem uvnitř! Já chci beránka…“ Vypravěč nakreslí beránka, ale kresby se Malému princi nelíbí. Nakonec vypravěč nakreslí bednu, ve které je beránek. Malý princ, který vidí beránka v bedně, tak, jak vidí slona v hroznýši, říká „To je perfektní.“

Vypravěč hovoří o asteroidu, domovu malého prince. Malý princ žije na planetce o velikosti domu, B612, která má tři sopky (dvě činné a jednu vyhaslou). Tráví svůj den péčí o ni, vytrhává baobaby, které tam neustále zakořeňují. Stromy by proměnily planetku v prach, kdyby je někdo nevytrhal. Malý princ si zamiluje růži, ale ta, zdá se, jeho cit neopětuje. Malý princ opouští svůj domov, aby viděl vesmír, při své cestě navštíví šest dalších planetek (číslovaných od 325 do 330), každá obývaná jiným dospělým.

Král, který vládne hvězdám, kázaje jim činit to, co dělají i bez něj. Každý člověk je jeho poddaný a musí ho poslouchat, neboť jsou jeho rozkazy rozumné. Když se malý princ rozhodne odejít, jmenuje ho král svým vyslancem.

Domýšlivec který chce být obdivován všemi, ale žije na své planetce sám. Neslyší nic, co není projevem obdivu.

Pijan, který pije, aby zapomněl, že se stydí, že pije.

Bysnysmen který je neustále zaneprázdněný počítáním hvězd, o kterých si myslí, že jsou jeho. Přeje si je použít, aby mohl koupit více hvězd.

Lampář, který žije na planetce, rotující jednou za jednu minutu. Před nějakou dobou mu bylo nařízeno rozžínat lampu v noci a zhasínat ji ráno. V té době se těleso otáčelo rozumnou rychlostí a lampář měl čas na odpočinek. Poté se ale rychlost otáčení zvýšila. Lampář chtěl zůstat věrný příkazu, a tak rozžíná a zhasíná lampu každou minutu, bez odpočinku.

Zeměpisec který tráví všechen svůj čas tvorbou map, ale nikdy neopouští svůj stůl k dalším objevům.

V Canterburské hospodě se sejde skupina lidí všech možných řemesel a stavů. Byl tam rytíř, který měl s sebou syna, mladého panoše, jeptiška, dále mnich, také bujný žebravý mnich – fráter, kupec s rozčísnutým vousem, klerik z Oxfordu, i jurista, který často zasedal v porotě, statkář, kloboučník, tesař, tkadlec, barvíř a čalouník, měli s sebou kuchaře a doktora medicíny, také tam odpočívala dobrá žena z Bathu a lodník, chudý městský farář a s ním oráč, jeho bratr, dále statný chlapík mlynář, správce právnické koleje, šafář, pohůnčí a odpustkář z Rouncivalu.

Hostinský každého přivítal a obsloužil je tím nejlepším. Ráno se hospodský dlouho nerozmýšlel a vyzval všechny, aby pro ukrácení cesty vyprávěl každý dvě povídky. Jednu cestou do Canterbury a druhou, až se budou vracet. Ten, kdo povypráví nejlepší příběh, pak dostane večeři na účet všech ostatních. Jestliže někdo bude hospodskému odporovat, zaplatí všechno, co po cestě všichni utratí. Všichni souhlasili a vydali se na cestu. A tak vyprávěl fráter, kupec, šafář… a ostatní.

Kniha obsahuje povídky: V zámku a podzámčí, Chudí lidé, Dobrý člověk, Chýše pod horami. Děj této povídky se odehrává na Nymbursku, ale spisovatelka do ní umístila i sociální poměry z jiných oblastí. Na zámku vládne velký shon a ruch, neboť má přijet hraběnka Skočdopolová. Ve skutečnosti není urozená hraběnka, ale za peníze si mohla tento titul koupit. Myslí si, že vychází vstříc lidu, který žije v podzámčí, ale ve skutečnosti nahrává jen sobě a druhým jejich život jen ztěžuje. Na zámku se žije ve velkém přepychu a bohatství, v podzámčí, vedle zámožných pánů příslušníci chudiny živoří v temných těsných komorách. K chudině patří i vdova Karásková, jejíž muž spadl z lešení a zabil se. Zůstali jí dvě děti, v nichž hledala svou útěchu. Šestiletý Vojta a jednoroční Josífek. Vdova nechce být závislá na pánech a odchází przč. Josífek brzy umírá na choleru a jeho matka se po jeho smrti zhroutila. Vojta našel příbytek u Sýkory, kde matka později zemřela. Vojta u nich zůstává, neboť ho přijali jako vlastního syna. Také do zámku se donesla zvěst o choleře. Hraběnka těžce onemocněla. Velmi často ji navštěvuje lékař, který ji léčí a zároveň vysvětluje příčiny této nemoci a jejího šíření. Hraběnka slibuje, že se postará o lepší život svých poddaných. Jakmile se však cítí lépe, na své sliby zapomíná. Velkým trnem v oku jsou hraběnce Klárka a Kalina, neboť pán na ně velmi drží. Jejím největším rozmarem je psík Jolínek, který je chován jako ve vatě. Jednou v zahradě honil Jolínka vzteklý pes. Vojta Jolínka chytil a nesl ho ukázat Sýkorům. Zatím se strhla po Jolínkovi velká sháňka, a když jej Vojta donesl, dostal v zámku místo hlídat pejska. Na doporučení lékaře odjíždí celá rodina do slunné Itálie, kde se hodlají usadit na delší dobu. To proto, aby se hraběnka vyléčila. Vojta zatím hodně četl a studoval, protože se chtěl stát dobrým lékařem. Chtěl hodně znát a pomáhat lidem v jejich těžkém životě. Zůstal věrný svým rodičům, chodíval s Jolínkem na hřbitov, kde se modli a děkoval lidem, že se postarali o jeho dobro. Také rodina krejčího se odstěhovala na zámek a paní Sýkorová dostala místo klíčnice. Kalina dostal místo pojezdného a oženil se s Klárkou. Než paní odjela, určila částku, která se měla vydávat na Vojtěchova studia, s pánem položili základní listinu k založení opatrovny pro malé děti a nemocnici. Z hraběnky se stala dobrá lidumilná paní.

Starý lord Canterville prodává zámek i se strašidlem, které má na svědomí mnohé životy. Není proto divu, že o koupi stavení dlouho nikdo nestojí. Tu však přichází nabídka až z Ameriky. Pan Hiram B. Otis, americký vyslanec, muž s moderními názory zámek bez obav kupuje. V zápětí se také na starý zámek bičovaný deštěm stěhuje i se svou početnou rodinkou.
Vydrží američtí odvážlivci na prokletém místě? Pro starého Simona de Canterville, poctivě zde strašícího již po tři staletí, bude jistě hračkou vyštvat americké nafoukance.
Ale ouha! Staré osvědčené metody-lepkavé ruce, chrastící řetězy, mrkání krvavými víčky a úpění se zcela míjejí účinkem. Moderní čistící prostředky hravě likvidují následky Cantervillova nočního řádění, a navíc po čase na chodbách naráží na odvetu-nataľené povázky, polštářové útoky,. Jak asi skončí střet staroanglické tradice s moderní americkou povahou?

Soubor sedmi povídek, které jsou soustředěny především okolo postavy Pavlova tatínka. Pavel je mistrný lidový vypravěč. Jeho povídky mají jednoduchou dějovou osnovu, ale díky jadrnému podání a původu ve skutečnosti jsou velice oblíbené. Dominantní úlohu ve všech povídkách sehrává řeka Berounka, její okolí a Křivoklátsko, tamní příroda, kterou ostatně celá Pavlova rodina tolik milovala.
Úvodní povídky knihy se jmenuje Nejdražší ve střední Evropě. Tatínkova láska k přírodě a to hlavně k rybářství vyvrcholí tím, že se rozhodne koupit rybník údajně plný kaprů. Netrvalo mu to dlouho, než se mu podařilo najít rybník, který by k prodeji byl, a to za deset tisíc korun. Prodal mu jej jakýsi doktor Václavík, který působil velmi seriózním dojmem. Tatínek chvíli ještě s nákupem otálel, neboť tenkrát deset tisíc bylo docela hodně. Doktor, aby ho přesvědčil, jak výhodná je to koupě, hodil do vody kus housky. Z hloubky se najednou vynořila velká kapří tlama a houska nenávratně zmizela kdesi v rybníce. Tatínek byl šťastný, jak výhodná je to koupě. Veden láskou k rybám si nedovedl představit, že by se mohlo jednat o podvod. Blížila se doba výlovu a šťastný tatínek pozval všechny známé, zkrátka se slavilo a všichni se těšili na bohatý výlov. Rybáři zahájili výlov, jehož výsledkem však byl jediný kapr. Tatínek samozřejmě poznal rybu, byla to ta, která s vervou zhltla onu housku. Všichni se smáli, jen Pavlovi rodiče z toho byli nešťastní.
Uplynula řada let. Pavlův tatínek se živil prodejem ledniček a vysavačů. Jednoho dne za ním přišel i pan Václavík, který sháněl ledničku. Tatínek pookřál a okamžitě myslel na odplatu. Samozřejmě však nedal na sobě nic znát a tvářil se tak, jako by na vše už dávno zapomněl. Sehnal panu doktorovi přenádhernou ledničku, s mramorovou deskou navrch. Byla velmi drahá, stála deset tisíc tři sta, ale tatínkovi se podařilo přesvědčit Václavíka, že člověk na jeho úrovni by měl mít jen to nejkvalitnější. Tatínkova odplata však byla sladká. Lednička navenek působila opravdu dokonale, ale chyběl jí chladící mechanismus. A tak stejně, jako kdysi tatínek koupil rybník bez ryb, koupit nyní pan doktor vlastně jen hezčí bednu.
Ve stejnojmenné povídce Smrt krásných srnců se tatínek vypraví za protektorátu do svého milovaného lesa, aby sehnal nějaké vydatné jídlo pro své syny, kteří odcházejí do koncentračních táborů. Vůbec ho však nenapadne, že vlastně riskuje svůj vlastní život. Zpočátku mu ale štěstí nepřeje a na jeho háček se ne a ne nějaká ta ryby chytit. Rozhodne se tedy, že si půjčí od strýčka Proška psa a uloví srnce. Přes různé útrapy se mu to podaří a dopraví srnce domů. Právě toto poslední vydatné jídlo před nuceným odchodem do koncentračních táborů pravděpodobně zachránilo jeho kamarádům život, který za války byl plný utrpení a skomírání.
Další povídky jsou Ve službách Švédska, Kapři pro wehrmacht, Otázka hmyzu vyřešena, Králící s moudrýma očima.
Ota Pavel dokázal v jedné jediné knížce zachytit komické příběhy a zároveň strastiplné a bolestné. Je jedním z mála autorů, který se dokázal věnovat jak útrapám války, tak i době veselí a štěstí. To jen svědčí o jeho uměleckých kvalitách.

Tato humorně laděná povídka se odehrává v Krokových Varech. Hlavními představiteli jsou Antonín Dura, který se svojí ženou vlastní plovárnu, biskup Roch a major Hugo. Normální běh léta naruší příjezd kouzelníka a jeho krásné pomocnice Anny, která nenechá žádného muže bez povšimnutí. Usídlí se na náměstí a zvou obyvatele města na večerní představení. Anna před vystoupením vybírá peníze od diváků. Jsou zde přítomni i Antonín, kanovník a major. Antonín – starý záletník si neodpustí laškovat s Annou. V noci po představení Anto- nín pod záminkou, že jde hlídat plovárnu si dá schůzku s Annou. Jeho manželka zná dobře svého manžela, proto se vydá v noci za ním. Na plovárně uslyšela v kabince dva hlasy. Když začala bušit a nadávat, přišel jí Antonín otevřít celý mokrý. Jakmile Kateřina nahlédla dovnitř, viděla Annu také celou mokrou. Kateřina nechtěla uvěřit, že Antonín Annu vytáhl z řeky, když se topila. I přes nedůvěru se o Annu postarala, aby neprochladla. A protože si byla Kateřina jistá Antonínovou nevěrou, odešla z domu do maringotky ke kouzelníkovi Arnoštkovi. Antonín se snažil přemluvit Annu, aby odešla od kouzelníka k němu, ale marně. A tak byli v maringotce tři /Anna, kouzelník a Kateřina/. Následující den bylo opět představení, kde Arnoštek předváděl své kouzelnické dovednosti. Po představení se lidé rozešli do svých domovů jen abbé Roch zde zůstal. Kateřina s Arnoštkem někam odešli. Biskup Anně nabídl knihu a ta ho pozvala dál, aby jí pomohl péct ryby. Dlouho však klidu nevychutnali. Opilci z hostince “U zelené panny” začali lomcovat s maringotkou. Jeden vlezl dovnitř, začala bitka mezi ním a biskupem, který jen těžko vyvázl s odřeninami a natrženým uchem. Antonín s majorem na něj byli rozzlobeni a morálně pohoršeni nad jeho noční estrádou, ale pomohli mu a major mu zašil ucho. V té době Arnoštek vyprávěl Kateřině o různých zemích. Večer bylo nevlídné počasí, a proto mnoho diváků nepřišlo. Arnoštka to však neodradilo a dělal různé kejkle na provaze. Antonín, abbe a major opět přemlouvali Annu, aby u nich zůstala. Z hostince vyšel opilý dědeček a domlouval Arnoštkovi, aby slezl z provazu, že hazarduje se životem, začal s provazem lomcovat. Dřív, než dědovi mohli Antonín s majorem zabránit, Arnoštek spadl přímo na záda na zem. Anna nařídila Kateřině, aby se oblékla a sama si oblékla Arnoštkovi šaty. Kateřina odmítla a vrátila se domů. Anna celé představení zvládla sama a dostalo se jí velkého unání a obdivu. Když přišel Antonín večer domů, našel tam Kateřinu. Antonín jí ale nařkl ze záletnictví, avšak nechal ji, aby u něj zůstala. Pozdě k ránu se Anna vracela s majorem k maringotce. Arnoštek celý rozzlobený a rozčílený začal majora bít. Anna měla na vybranou mezi dvěma muži, kteří se kvůli ní prali. Rozhodla se pro Arnoštka, se kterým hned ráno opustila město. Tři přátelé – Antonín, abbe a major si marně lámali hlavu, proč to Anna udělala.

PROMÉTHEUS
Prométheovi bylo na opuštěné zemi smutno, a tak z hlíny a dešťové vody, které dávaly život rostlinám, vymodeloval člověka, kterému bohyně Athéna vdechla duši. Prométheus začal lidi učit stavět domy, zapřahat zvířata, léčit nemoci, stavět lodě, zpracovávat kovové rudy… . Zeus, nejvyšší z bohů, který sledoval Prométheovy lidi z posvátné hory Olympu, Prométheovi poručil, aby lidi donutil k uctívání bohů a přinášení obětí, sic je stihne jejich hněv. Prométheovou lstí musel Zeus přistoupit na to, aby si lidé nechali maso a obětovali pouze tuk a kosti. Vzal proto lidem oheň, aby si maso nemohli uvařit, a aby se jim zprotivilo, ale Prométheus ukradl oheň pro lidi přímo z krbu v Diově zlatém chrámě. Tu se Zeus opět rozhněval, povolal k sobě chromého boha Héfaista, který byl vyhlášeným umělcem. Héfaistos pro Dia zhotovil nadpozemsky krásnou a dokonalou sochu ženy, které Zeus vdechl život, Athéna ji oděla, Afrodita ji obdařila krásou a Hermes, posel bohů, ji naučil řečnickému umění. Zeus ji nazval Pandorou – vším obdařenou, dal jí zlatou truhličku a poslal ji s Hermem na zemi, kde měla skříňku předat Prométheovu bratru Epimétheovi jako dar od bohů. Když však Epimétheus skříňku otevřel, vyletěly z ní všechny nemoci, hlad, bída, bolest, starosti, které se rozletěly do celého světa. Jen naděje zůstala zavřena na dně skříňky, kterou polekaná Pandora spěšně zavřela. Zeus poslal Héfaista, aby přikoval Prométhea ke skále na Kavkazu, kam mu každého dne přilétal orel ožírat játra. Prométhea vysvobodil až Herákles, který zabil orla svým šípem a jeho samotného odpoutal. Avšak od té doby musel Prométheus nosit železný prsten s kamenem z kavkazské skály, aby k ní byl stále připoután, jak Zeus určil.

POTOPA
Diovi se nelíbilo, jak klesala lidská morálka a sestoupil na zemi, aby se přesvědčil o špatnosti lidských činů. Na zemi zjistil, že lidé jsou ještě zkaženější, než si kdy myslel. Na své cestě byl hoštěn arkadským králem Lykáónem, který nevěřil v jeho božský původ a předložil mu k jídlu lidské maso. Za trest Zeus blesky zničil celé jeho království a proměnil jej ve vlka. Rozhořčený tím, co spatřil na zemi, vrátil se Zeus na Olymp a po poradě s ostatními bohy zavřel do jeskyní severák a všechny větry, které rozhánějí mraky, a vypustil jižní větry, které přinesly obrovskou průtrž. Diův bratr Poseidón nechal všechny řeky vystoupit z jejich řečišť, takže zbouraly hráze a zničily lidské příbytky, a tak se stalo, že všichni lidé zahynuli. Zachránil se jen Prométheův syn Deukalión s manželkou Pyrrhou na hoře Parnas v krajině Fókis, kteří byli spravedliví, poctiví a zbožní , a které Zeus ušetřil smrti. Deukalión a Pyrrha prosili Prométheovu matku Themis, aby jim pomohla stvořit nové lidi. Bohyně jim poradila, aby vyšli před její chrám a házeli tam za sebe kosti velké matky země- kameny. Kameny hozené Pyrrhou se proměnily v ženy a z kamenů vržených Deukaliónem vznikli muži, a tak vznikl i nový lidský rod, který byl tvrdý jako skála a odolával všem nástrahám osudu.

FAETHÓN
Faethón byl synem boha slunce Hélia, ale jeho matka byla obyčejnou smrtelnicí. Otec se během dne proháněl po obloze na svém slunečním voze, a tak Faethónovi nikdo nevěřil, že je skutečně synem boha, a to mladíka velmi trápilo. Vypravil se tedy za otcem do jeho slunečního hradu, který stál na vysoké hoře na východě. Jeho otec seděl na svém trůnu obklopen Dny, hodinami, Roky, Staletími, u jeho trůnu stálo i Jaro, Léto, Podzim a Zima. Hélios svého syna vroucně přijal a Faetón se mu svěřil se svým trápením a chtěl po otci, aby lidem dokázal, že je skutečně jeho synem. Chtěl po otci, aby jej nechal alespoň jednou řídit jeho zlatý sluneční vůz. Hélios se zdráhal, protože měl strach, že Faetón neudrží otěže zázračných koní, ale nakonec musel synovi vyhovět, protože mu slíbil splnit jakékoli přání. Hélios synovi radil, aby s vozem nejezdil příliš vysoko, aby nespálil nebe, a aby nejezdil ani moc nízko, protože by sežehl zemi. Faetón ale příliš nedbal rad svého otce a koně se mu cestou vymkli z rukou. Vyděšený Faetón se přes otcův zákaz podíval dolů a dostal z té výšky závrať. Splašení koně naráželi do hvězd a záhy se snesli těsně k zemi, která začala jejich žárem hořet. V Africe, kde se sluneční vůz přiklonil k zemi, lidem zčernala kůže a vznikly tam obrovské pouště. Celá země spoléhala na zásah mocného Dia, který Faetóna bleskem srazil ze slunečního vozu a zachránil tak svět před naprostou zkázou. Mrtvého Faetóna našly vodní víly, které jej také pohřbily. Hélios se ve svém smutku celý zahalil a na zemi nastala ve dne noc. Faetónova matka po zbytek života hledala hrob svého syna a jeho bědující sestry se proměnily v olše. Hélios se nikdy nevyléčil ze zármutku nad ztrátou syna a podnes padají z hvězd na zemi jeho slzy, kterým lidé začali říkat rosa.

ORFEUS
Orfeus z krajiny nazývané Thákie byl vyhlášeným pěvcem, jehož zpěvu nedokázal nikdo odolat, všichni mu naslouchali a nechali se jeho písněmi obměkčit. I bohové sestupovali na zem po Mléčné dráze, aby si mohli vyslechnout jeho zpěv. I vodní víly najády vystupovaly při jeho zpěvu z vln a do jedné z nich, která se jmenovala Eurydika, se Orfeus zamiloval. Žili spolu šťastně, avšak jednoho dne nechal Orfeus Eurydiku samotnou doma a té se zastesklo po jejích družkách, a tak se je vydala navštívit. Cestou ji ale uštkl jedovatý had a Eurydika zemřela. S Eurydikou pohřbil Orfeusve svém zármutku všechny veselé písně. Vydal se do podsvětní říše boha Háda a jeho manželky Persefony aby je požádal , aby porušili zákon smrti a navrátili Eurydiku mezi živé. Obměkčil svým zpěvem i trojhlavého psa Kerberose, který hlídal vstup do podsvětí a převozníka Chárona, který vozil duše mrtvých přes řeku Styx do podsvětí. Stejně tak byli jeho zpěvy dojati Hádes a Persefona, kteří byli ochotní propustit Eurydiku zpět mezi živé, pokud se po ní Orfeus cestou z podsvětí neohlédne. To ale Orfeus nevydržel, protože ho zneklidňovalo, když za sebou neslyšel její kroky, a protože se bál , že zabloudila. Ohlédl se a před očima se mu rozplynul obraz Eurydiky, která teď podruhé zemřela. Zdrcený Orfeus se pokoušel dostat zpět do podsvětí, ale už se mu to nepodařilo. A tak bloudil krajinou a zpíval smutné písně. Tu ho uslyšely opilé pološílené bakchantky, ctitelky boha vína a veselí Bakcha, a protože jim jeho smutné písně kazily náladu, začaly po něm házet révou ovinuté tyče thyrsos a kameny, avšak všechny tyto prostředky minuly cíl sraženy mocí Orfeova zpěvu. Rozzuřené bakchantky po něm nepřestávaly házet kameny, a tak jeho zpěv postupně zanikal a kameny jej ubíjely a s jeho písní utichal i jeho život. Orfeovu smrt oplakávali lidé i příroda, ale jeho duše se dostala do podsvětí k milované Eurydice. Bakchos za trest proměnil zdivočelé ženy ve stromy. Orfeovo tělo pohřbily Múzy, bohyně umění a moudrosti, a jeho hlava, kterou mu bakchantky urvaly, plula s lyrou po hladině řeky Hebru a doplula až do moře k ostrovu Lesbos a na tom pak ptáci zpívali krásněji než kde jinde a rodili se tam nejvyhlášenější řečtí pěvci, jako nejslavnější řecká básnířka Sapfó. A všechny řeky od té doby zpívají útržky Orfeových písní.

ZALOŽENÍ THÉB
Zeus v podobě bílého býka s křišťálovýma rohama unesl překrásnou Europu, dceru krále foinického Sidonu Agénora. Agénor vyslal svého syna Kadma, aby svou sestru našel a přivedl domů. Kadmos se na svém putování dostal až do proslulé věštírny v Delfách, kde mu Pýthie předpověděla, že má zanechat pátrání po sestře a následovat osamělou jalovici a na místě, na kterém se jalovice zastaví k odpočinku, má založit nové město zvané Théby. Kadmos udělal vše, jak věštba vyžadovala, ale v místě, kde měl založit nové město, narazil na strašného draka, syna boha války Área, který zabil všechny jeho druhy. Kadmovi se nakonec podařilo draka zabít a na popud bohyně Athény zasadil všechny dračí zuby, z kterých vyrostli noví válečníci. Ti se pozabíjeli navzájem, kromě pěti nejstatnějších. S těmi pak Kadmos založil Théby.

PENTHEUS
Pentheus, syn Kadmovy dcery a jednoho z pěti bojovníků, rostlých z dračích zubů, znal jen válku a boj a neuznával bohy, veselí a bezstarostný život, a tak musel jeho lid neustále válčit a dobývat nová území. Do jeho země plné násilí a bolesti zavítal jednoho dne Bakchos, neboli Dionýsos, bůh radosti, vína a veselí, se svou družinou. Lidé se s ním začali veselit a zapomínali na své válečné povinnosti, což se Pentheovi vůbec nelíbilo, a tak dal přes varování slepého věštce Teiresia uvěznit Akoita, jednoho ze členů Dionýsovy družiny. Ten kdysi chránil Dionýsa v podobě chlapce před lstivými námořníky, kteří jej chtěli prodat do otroctví. Ony námořníky pak Dionýsos proměnil v delfíny a jejich loď obrostla břečťanem. Dionýsos osvobodil uvězněného Akoita a všechen Pentheův lid stál na jeho straně. Dokonce i celá královská rodina se přidala k Dionýsovi. Pentheus chtěl vlastní rukou potrestat své nevěrné poddané, a tak se vydal hledat do polí Dionýsův průvod. Cestou ho ale stihlo šílenství a on viděl vše dvakrát. Vyšplhal na vysokou sosnu, aby měl lepší rozhled. Opilí lidé jej měli za dravé zvíře, proto jej shodili ze stromu a zabili a od té doby žili klidným životem a bojovali jen v obraně.

MIDAS
Král Midas, vládce Frýgie, který si o sobě myslel, že je nejchytřejší, nejrozumnější a vůbec nejlepší ze všech, byl zapřísáhlým přívržencem boha veselí Dionýsa. Proto, když před něj předvedli strace Siléna, Dionýsova vychovatele, který kradl v královském sadu hrozny, uvítal starce se vší pompou a dlouze jej hostil. Dionýsos se mu chtěl za jeho štědrost odvděčit, a proto mu slíbil splnit jedno přání. Král Midas neváhal a přál si, aby se pod jeho rukama vše změnilo ve zlato. Dionýsos mu přání splnil, ale tu nastaly králi kruté časy, protože se mu i všechno jídlo pod rukama měnilo ve zlato, a tak pomalu scházel hlady a nakonec musel Dionýsa odprosit, aby kouzlo zrušil. Ten mu nařídil, aby ze sebe kouzlo smyl v řece Paktolu, ve které pak lidé nacházeli zlatý písek. Od té doby král nemohl zlato ani vidět a nejraději chodil na dlouhé procházky do přírody, kde naslouchal písním rohatého kozonohého boha Pana, ochránce pastvin a stád, který hrával na rákosovou píšťalu syrinx. A tak se stalo, že Midas vyslechl spor mezi Panem a Apollónem, vůdcem a bratrem Múz, kteří se přeli o to, kdo z nich hraje lépe. Pohoří Tmólos rozhodlo, že Apollón je větším umělcem než Pan, avšak s tím Midas nesouhlasil a přivrátil se na Panovu stranu, což Apollóna velmi rozhněvalo a přičaroval králi oslí uši, aby lépe slyšel. Midas schovával uši pod velkým turbanem, ale zanedlouho mu narostly tak dlouhé vlasy, že už se pod turban nevešly, a tak k sobě král musel povolat služebníka, aby mu je ostříhal. Služebník musel slíbit, že královo tajemství nikomu neprozradí, sic to zaplatí životem. Nakonec však tíhu tajemství neunesl, šel k řece, kde vyhrabal do hlíny malou jamku a pošeptal do ní: “Král Midas má oslí uši.” Jamku zase zahrabal v domnění, že tak tajemství navždy pohřbil. Avšak do roka na tom místě vyrostlo husté rákosí, které při každém závanu větru šeptalo: “Král Midas má oslí uši.” Pravda tedy vyšla najevo a bylo to vůbec poprvé, co bohové označili hloupost viditelným znamením.

TANTALOS
Král Lýdie Tantalos byl neobyčejně bohatý; hora Sipylos mu dávala zlato a jeho rozsáhlá pole rodila dvakrát více než pole v jiných zemích a stáda jeho dobytka byla nespočetná. Král Tantalos byl velmi oblíben mezi bohy, kteří mu dovolili zasedat s nimi na Olympu, dovolili mu pít božský nektar a jíst božskou ambrózii, a tak se král stával namyšleným a začal dokonce krást. Zapomněl na to, že je pouhým smrtelníkem, kterému sudička Klóthó přede nit života, kterou sudička Lachesis rozvíjí a Atropos přestřihne, a začal se rovnat s bohy a začal pochybovat o jejich vševědoucnosti. Aby je vyzkoušel, předložil jim na hostině maso svého syna Pelopa. Deméter, bohyně rolnictví, v roztržitosti pozřela kousek masa, avšak ostatní bohové Tantalovu lest prokoukli a rozzuřili se. Zeus svrhl Tantala do nejhlubšího podsvětí – do tartaru, a odsoudil ho věčnému trápení. V říši mrtvých stojí Tantalos v průzračné vodě, ale napít se nemůže, a proto je sužován žízní. Na dosah ruky mu zraje skvělé ovoce, avšak on jej nemůže utrhnout, a tak se trápí hladem. Nad jeho hlavou visí balvan, který se může každou chvíli zřítit. Zbytky Tantalova syna Pelopa vhodili bohové do kotle a probudili jej opět k životu. Jen na lopatce je jeho kůže nahrazena kouskem slonové kosti, protože tam chybí právě ten kousíček, který snědla Deméter. A od té doby má celý Tantalův rod na lopatce znamení.

NIOBA
Thébská královna Nioba, dcera krále Tantala, která žila šťastným životem, a která měla vše, co si jen žena může přát, včetně milujícího manžela Amfióna, jehož umění hrát na lyru bylo vyhlášeno po celém Řecku a sedmi statných synů a sedmi krásných dcer, se začala ve své opovážlivosti srovnávat s bohyní Létó a nabádala Thébanky, aby obětovaly jí místo Létě. Létó to vše viděla a velmi se rozhněvala. Zavolala si na pomoc své děti Apollóna a Artemis, kteří jí slíbili, že se Niobě za její opovážlivost pomstí. Slétli nad Théby a zahaleni mračnými závoji a začali vražit nejprve Niobiny syny a pak i dcery. Truchlící Nioba se proměnila ve skálu, kterou vítr odvál až do Niobiny rodné Lýdie a dodnes se tam lidé podivují skále tvaru ženy, které neustále kanou z očí dva mohutné proudy slz.

PELOPS
Pelops nastoupil na Lýdský trůn po svém otci Tantalovi, ale zanedlouho byl vyhnán králem sousední země, který toužil po jeho bohatství. Bloudil proto se svým sluhou cizími zeměmi, až došel do Pisy. Tamnímu králi Oinomaovi Pýthie předpověděla, že muž, který si vezme za ženu jeho překrásnou dceru Hippodamii, zaviní jeho smrt. Aby oddálil svou smrt, závodil král se všemi Hippodaminými nápadníky na vozech tažených koňmi. Ten, který by dojel do cíle před králem, se měl stát Hippodaminým mužem, avšak to se ještě nikomu nepodařilo, protože králi věnoval bůh války Árés kouzelné koně, kteří předstihli vždy všechny ostatní. Když král nápadníka dohonil, měl právo jej probodnout oštěpem. I Pelops se rozhodl soupeřit s králem o ruku jeho dcery a vyprosil si před závodem kouzelné okřídlené koně od boha vod a moří Poseidóna. Král, vida jeho koně, zapomněl před závodem obětovat Diovi a nenechal mu ani takový náskok, jaký obvykle nápadníkům nechával. Za chvíli jej dostihl, avšak když jej chtěl probodnout oštěpem, vjel jeho vůz na kámen a král spadl a zabil se. Na počest Pelopova vítězství se poloostrov, na kterém se závod konal, jmenuje Peloponnésos a v Olympii se na jeho počest začaly konat olympijské hry. Po vítězném závodě prohlásil králův služebník Myrtilos, že to on uvolnil králi kolo před závodem, a že má tudíž nárok na odměnu. Pelops byl jeho řečmi znechucen a nechal jej svrhnout do propasti, avšak než Myrtilos zemřel, proklel Pelopa, a tak byl Tantalův rod stižen novou kletbou.

O ZLATÉM ROUNU
Řecký král si vzal za manželku bohyni a měl sní dvě děti – Frixa a Hellé. Po čase jej ale božská manželka omrzela a on se s ní rozvedl a přivedl dětem zlou macechu, která je nenáviděla a popuzovala proti nim i jejich vlastního otce. Ještě horší časy dětem nastaly, když se maceše narodili dva synové, pro které chtěla jejich matka získat králův trůn. Lstí donutila macecha krále, aby Hellé a Frixa obětoval bohům a zachránil tak svou zemi před hladem. Z obětního oltáře zachránila své děti jejich božská matka, která pro ně poslala zlatého berana. Beran s dětmi letěl přes moře a neopatrná Hellé do něj spadla a utopila se a moře, do kterého spadla, se od té doby nazývá mořem Helliným – Hellespontem. Frixa donesl beran až ke králi Aiétovi, kde Frixos berana obětoval Diovi za svou záchranu a zlaté rouno věnoval králi. Král odnesl zlaté rouno do háje zasvěceného bohu války Áreovi, kde je zlatými hřeby přibil k dubu, a jeho dcera Médea, která se vyznala v čarodějnickém umění, přivolala draka, aby rouno strážil.

IÁSÓN A MÉDEA
Lstivý Pelias připravil neprávem svého bratra Aisóna o trůn a vyhnal jej ze země. Aisón měl syna Iásóna, kterého poslal na výchovu ke vzdělanému kentaurovi, aby jej uchránil smrti z rukou Peliase. Když bylo Iásónovi dvacet let, vydal se za Peliasem, aby od něj získal trůn zpět. Po cestě Iásón pomohl bohyni Héře, a ta pak při něm stála po zbytek jeho života. Pelias slíbil synovci navrácení trůnu, pokud mu za něj přinese zlaté rouno, a tak se pro něj Iásón a všichni tehdejší řečtí hrdinové, kterým se přezdívalo argonauti, vydali do Kolchidy. Cestoval s nimi i Orfeus, Théseus a Herákles.Na ostrově v moři argonauti vysvobodili starého věštce Fínea ze spárů Harpyjí, které mu braly jídlo z rukou. Fíneus jim za svou záchranu prozradil, jak mohou bezpečně proplout mezi Symplegády – skalisky, která se k sobě přibližovala a oddalovala, a která již rozdrtila mnoho lodí. Cestou se jim ještě podařilo zachránit čtyři Frixovy syny, Aiétovy vnuky. Král byl ochoten plavcům rouno vydal pod podmínkou, že Iásón zkrotí dva býky, se kterými zorá pole, na které zasadí dračí zuby, z nichž vyrostou bojovníci, které musí zabít. Médea se do Iásona zamilovala a dala mu kouzelnou mast, díky jejíž ochranné moci Iásón splnil všechny královy požadavky. Král ale tušil, že mu Médea pomohla a nechtěl mu rouno vydat. Iásón tedy rouno s Médeinou pomocí ukrade a společně uplouvají. Král za nimi pošle svého syna, aby je pronásledoval, avšak Médea z lásky k Iásónovi zradí vlastního bratra Absyrta, a ten zemře Iásonovou rukou. Médea pomocí svých kouzel zabila i nepravého krále Peliase a Iásón konečně dosedl na trůn. Zapomněl však na svůj slib vzít si Médeu a být jí navždy věrný a vzal si jinou ženu. Zrazené Médei dojde, že za zlo, které vykonala, ač z lásky, nemůže čekat nic dobrého. Zabije Iásonovu nevěstu a uteče od Iásóna na voze taženém draky.

HERÁKLES
Herkules, syn boha Dia a smrtelné ženy Alkmény,byl dobře vychovaný a vzdělaný všeuměl s nadlidskou silou a vznětlivou povahou. Jeho síla byla už od narození tak veliká, že když žárlivá Héra poslala dva hady, aby jej jako novorozeně uškrtili, zabil je. Jednoho dne použil svou sílu proti svému učiteli a musel pak za trest odejít do hor k pastevcům, kde si musel vybrat mezi Rozkoší a Ctností. Rozhodl se pro Ctnost a vyšel z hor do Théb, které sužovaly vysoké daně vypsané králem Minyů. Herákles Thébanům pomohl zvítězit nad chamtivým králem, a toto vítězství mu zajistilo věhlas po celém Řecku i mezi bohy. Apollón mu daroval luk a šípy, Héfaistos toulec a Hermes meč. Takto vyzbrojen se dostal do Mykén, kde vládl Herkulův starší příbuzný Eurystheus, který mu záviděl jeho slávu a sílu a chtěl jej pokořit. Podle práva staršího k němu musel Herkules vstoupit do služby a vykonat pro něj deset prací a jej král zahrnoval mnoha nesmyslnými a zdánlivě nevykonatelnými úkoly. Herkules musel skolit nemejského lva, kterého neporanila žádná zbraň, potom musel zabít desetihlavou saň hydru, která pustošila krajinu nedaleko Lerny, zabít obrovského divokého kance, chytit laň bohyně Artemidy, vyhnal z Řecka stymfalské ptáky s kovovými drápy a s šípy místo per, vyčistit chlévy krále Augiáše, získat pás královny Amazonek a jeho posledním úkolem bylo přivést králi stáda obra Géryóna, který měl tři těla, šest rukou a šest nohou a dvouhlavého hlídacího psa. Géryónova říše ležela Africe. Cestou do Afriky musel Herkules u Gibraltaru zabít obra Antaiose, syna matky země. Na znamení vítězství pak postavil po obou stranách úžiny obrovské sloupy, které Řekové podnes nazývají Heráklovými sloupy. Šípem omočeným v jedu hydry zabil Herkules i Géryóna a přivedl Eurystheovi jeho stáda. Eurystheus chtěl Herkula znemožnit, a proto pro něj vymyslel další dva úkoly; Herkules mu musel přinést zlatá jablka Hesperidek. Při hledání zahrady Hesperidek vysvobodil Prométhea, který mu poradil, kudy se má dát. Cestou se Herkules setkal s trpaslíky Pygmaiy a došel až k obru Atlantovi, který držel nebeskou klenbu. Podržel klenbu za něj a obr pro něj zatím získal vytoužená jablka. Posledním Herkulovým úkolem bylo přivést tříhlavého psa Kerberose, který hlídal vstup do podsvětí. Herákles psa přivedl a král se ho velmi polekal a propustil Herkula ze svých služeb. Ten putoval dál světem a vyhrál v lukostřelbě ruku krásné Ioly, ale její otec mu ji nakonec odmítl dát za ženu. Ukřivděný Herkules se vydal na návštěvu ke svému příteli králi Admétovi, a získal od boha podsvětí Háda duši jeho mrtvé ženy Alkéstidy. Vydal se opět na cestu a tu jej dohonil bratr Ioly a řekl mu, že o něm král mluví jako o lupiči. Herkula se zmocnila zlost a chlapce zabil. Za tento čin jej Zeus potrestal horečkou, která ho učinila slabým. Věštkyně mu předpověděla, že si bohy usmíří, jedině když vstoupí na tři roky do otroctví. Po třech letech služby u královny Omfalé se Herkules začal ucházet o ruku krásné Deianeiry, o kterou musel soupeřit s říčním bohem Achelóosem. Herkules se s Deianeirou oženil a narodil se jim syn Hyllos. Zanedlouho po jejich svatbě se Herkules vydal do války proti otci Ioly. Deianeira na něj žárlila a proto potřela jeho oděv krví kentaura, jež jí podle jeho slov měla zajistit Herkulovu věrnost. Kentaur ale Deianeiru obelstil a krví potřený oděv začal z Herkula vysávat život. Umírající Herákles se nechal donést na vrchol hory a poprosil svého přítele Filoktéta, aby jej upálil na hranici, za což mu odkázal své zbraně. Avšak když se hranice rozhořela, povolal Zeus svého syna na božský Olymp.

DAIDALOS A IKAROS
V dávných dobách nebylo v Aténách ani v celém Řecku většího umělce nad Daidala. Byl stavitelem i sochařem a dovedl podivuhodně zpracovávat kov i dřevo. K Daidalovi se chodilo vzdělávat mnoho učedníků z nejvýznamnějších aténských rodin. Nejnadanější z nich však byl chudý Tálos. Tálos už ve dvanácti letech vynalezl hrnčířský kruh nebo podle páteře ryb zhotovil první pilu. Jednou si Daidalos prohlížel stavbu nového paláce a uslyšel, jak si dělníci povídají o Tálovi, že až vyroste, bude větší umělec než on. Ta rozmluva ho velmi roztrpčila, protože byl zvyklý, že o jeho prvním místě mezi umělci nikdo nezapochyboval. Proto ho jednou večer vyzval na procházku na aténský hrad. Tam ho v houstnoucí tmě srazil dolů z hradeb. Daidalův čin ale nezůstal utajen, protože nějaký pozdní chodec uviděl, co se stalo a udal pachatele. Proto Daidalos i se svým synkem uprchl na ostrov Krétu. Tam ho s radostí přivítal král Mínos, neboť právě hledal stavitele, který by mu postavil zvláštní vězení pro obludu Minotaura. Daidalos vymyslel pro Minotaura “bludiště”. I když se mu dostalo velké slávy, pořád myslel na svou vlast. A tak si opatřil pera různých velikostí, která potom svázal k sobě. Vyrobil jedna větší křídla pro sebe a jedna menší pro syna Ikara. Druhého dne naučil Ikara létat a také ho poučil o tom, že nesmí létat ani vysoko ,ani nízko, protože by mohl spadnout do moře (slunce by roztavilo vosk mezi pery). Pak se vznesli a dali se na cestu zpět do vlasti. Ikara ale nebavilo letět stále ve stejné výšce, a tak se vznesl výš a výš, až se mu začal vosk mezi křídli roztavovat. Ikaros se zřítil do moře. Zdrcený otec se otočil a odletěl daleko od své vlasti, na Sicílii. Tam vybudoval ještě mnoho podivuhodných staveb.

TROJSKÁ VÁLKA
Trojskému králi se narodil syn, který měl podle věštby přinést městu zkázu. Proto bylo dítě odneseno do lesa, kde ho vychovávala medvědice a později pastýř, který ho tam našel. Dal mu jméno Paris. Když se z chlapce stal urostlý muž, objevily se před ním tři bohyně, které mu slibovaly vládu, silného vůdce a lásku k nejhezčí dívce. Paris se rozhodl pro lásku. Jablko, které mělo ukázat jeho rozhodnutí, daroval Afroditě, bohyni lásky. Afrodita doprovodila Parise k Heleně, krásné manželce krále Meneála, do Řecka. Paris Helenu unesl do Tróji a tak se rozpoutala desetiletá trojská válka. Soupeři byli tak vyrovnaní, že o vítězství mohla rozhodnout jedině lest, které Řekové použili. Předstírali útěk, ale skryli se nedaleko za skalami a velké hrdiny ukryli do dřevěného koně před hradbami Tróje. Trójané po velkých oslavách vítězství ulehli ke spánku, který znamenal zkázu Tróje. Řekové vtrhli do města a obyvatele pobili a některé odvezli do otroctví. Ale ani vítězům válka nepřivezla dobro. Za tolik let se domů vraceli starci a nacházeli tam stařenky či hroby.

SISYFOS
Sisyfos byl král, který se nebál ani bohů, ani smrti. Založil město Korint a postavil korintský hrad. Hrad neměl pramen, a proto přemýšlel jak přimět bohy, aby hradu pramen darovali. Sisyfos měl štěstí, protože se říční bůh Asópos dostal do sporu s vládcem bohů Diem. Ásopos hledal Dia, ale nemohl vypátrat, kam se Zeus skryl. Sisyfos se doslechl o sporu a rychle pospíšil k Ásopovi, aby mu řekl, kde je Zeus. Měl ale podmínku. Chtěl, aby mu za radu vytvořil pramena. Ásopos souhlasil. Rozhorlený Ásopos začal Dia pronásledovat. Zapomněl však, že Zeus rozkazuje bleskům. Zeus mrštil bleskem pro Ásopovi a sežehl ho. Potom se Zeus naštval i na Sisyfa. Poslal mu na hrad Smrt. Když Sisyfos viděl jak se k němu blíží Smrt, vzal provaz a jakmile Smrt vstoupila do místnosti, zavázal ji a hodil ji do komory. Když Zeus zjistil jak Smrt skončila, pozval si k sobě Área, boha války. Ten rozrazil dveře komory a osvobodil Smrt. Sotva byla na svobodě, chopila se Sisyfa a odvlekla ho do podsvětí. Tam musí válet do kopce ohromný balvan mramoru, a když jej konečně dovalí, kámen mu uklouzne a spadne dolů.

GÝGES A PRSTEN
Chudý pastýř Gýges našel po jedné bouři vchod do jeskyně, z které se vracel s kouzelným prstenem, patřícím jednomu mrtvému. Kouzlo spočívalo v tom, že prsten otočený kamenem do dlaně učinil majitele neviditelným. Gýges tak o všem věděl, protože se jako neviditelný mohl dostat všude, kam viditelný nemohl. Gýges odhaloval zločince a získal tak slávu a stal se královým rádcem. Odhalil i vraha krále a sám nastoupil na jeho volné místo jako manžel královny.

ODYSSEOVY CESTY
Odysseus se po trojské porážce vracel zpět do vlasti. Ale cesta byla tak dlouhá a namáhavá, že ithacký hrdina spatřil svou zemi až po 20 letech. Při putování zažil Odysseus se svými druhy mnoho dobrodružství, která znamenala smrt pro celou výpravu kromě něho. Na ostrově obrů ztratilo život 6 kamarádů. Oslepení obra Polyféma, syna boha Poseidona, naznačovalo, že cesta domů nebude nijak jednoduchá. Poseidon, bůh mořských vod, chystal řeckým lodím nástrahy na každém kroku, ale Odysseus jim se ztrátami, ale přece odolával. Projeli šťastěn kolem lákavých pěvkyní – Sirén, kolem saně s psími hlavami, i kolem Poseidonovy dcery chrlící vodu. Ale to již z 12 lodí plula jen jedna. Ostatní potopili obrovití lidé na jednom ostrově i s druhy. Ale ani poslední přátelé z Odysseovy lodě se domů nevrátili. Nechali se zlákat božským dobytkem, a tak byli potrestáni smrtí. Tak zůstal Odysseus sám a po dlouhém putování konečně spatřil břehy své Ithaky. Musel však ještě pobít nápadníky své ženy a pak teprve se dočkal šťastného a klidného stáří.

EROS A PSYCHÉ
Pověst vypráví o princezně Psyché, která byla velmi krásná.Lidé se o ní domnívali,že je krásnějsí než sama bohyně krásy Afrodita,což se samozřejmě Afroditě nelíbilo. Proto zavolala syna Erose, aby Psyché zasáhl šípem, aby jí šíp nepřinesl lásku a štěstí, ale neštěstí a starosti. Eros poslechl a rozletěl se za Psyché. Když jí ale spatřil, okamžitě se do ní zamiloval a poprvé svoji matku neposlechl. Psyché nebyla štastná, protože její sestry se vdaly a odešly se svými manželi do jejich zemí a ona jediná zůstala sama. Všiml si toho i její otec král . Proto se jednoho dne vydal do věštírny, aby s etam poradil. Ve věštírně mu poradili, aby Psyché oblékl do černého roucha a odvedl ji na skály za městem. Tam si pro ni přijde její manžel, který není z lidskéo rodu a dovede prý hrozné věci. Král se sice zhrozil, ale bál se odporovat bohům, proto vystrojil smuteční obřad a všichni lidé Psyché dovedli k vrcholku, odkud ji snesl vítr .Když se Psyché vzpamatovala, spatřila krásný zámek. Odvážila se do něj vstoupit a uviděla tolik bohatství, jako nikdy v životě. Najednou na ni začal mluvit příjemný hlas. Hlas se jí představil jako její manžel, oznámil jí, že vše kolem je její a všechno jí vyplní, al enikdy ho nespatří a povídat si mohou jenom večer. Tak si Psyché večer povídala se svým manželem. Jednoho dne se manžel vrátil domů, ale jeho hlas mluvil smutně. Zítra přijdou na skálu tvoje sestry, budou tě volat a naříkat, ty jim, ale nesmíš odpovědět. Prosila Psyché manžela, aby si sestry mohla pozvat. Druhý den opravdu sestry přišly, začaly bědovat. Psyché obě sestry pozvala do svého paláce, obdarovala je drahokamy. Sestry Psyché velmi záviděly a chtěly vidět jejího muže. Psyché se vymlouvala a raději sestry poslala domů. To sestry neodradilo a přišly zase. Sestry vymyslely lest. Když opět přisly a předstíraly smutek a řekly Psyché konec věštby, kterou si vymyslely. Řekly Psyché, že její muž je obludný drak. Toho se Psyché lekla. Sestry jí poradily, aby si schovala světlo a nůž a až drak usně, aby si na něj posvítila a uřízla mu hlavu. Psyché sestry poslechla. Když se její muž vrátil a usnul, vytáhla svíčku,posvítila a zjistila, že její muž je Afroditin krásný syn Eros. V překvapení jí ukáplo trochu vosku, který Erose probudil, zvedl se a odletěl pryč. Marně se snažile Psyché zavolat ho zpět, proto se ho vydala hledat. Na zenmi jí hledaly služky Afrodity, která je pověřila,aby Psyché našly. Psyché se ani moc nebránila a doufala, ze se u Afrodity setká se svým manželem. Jak jí dovedly k Afroditě, ta se na ní zle podívala. Sdělila jí, že Eros má velkou horeku a že ho před ní ukryla. Dala jí úkol. Musela přebrat hromadu s pšenicí, boby, hrachem mákem, ječmenem a prosem. Věděla, že to nemůže splnit. Najednou kolem běžel mravenec, zavolal svoje kamarády a hromady spolu přebrali. Když se Afrodita vrátila a viděla, že Psyché svůj úkol splnila, dala jí další. Měla sebrat chomáče ovčí vlny. Psyché se hned hnala na louku, aby mohla chomáče posbírat. Nad Psyché se smiloval rákos. Poradil Psyché, aby na louku šla až po poledni, když ovce spí, protože ráno by ji roztrhaly svými rohy. Počkala tedy až ovce usnou a posbírala chomáče vlny a pospíchala za Afroditou. Po splnění úkolu k ní Afrodita cítila jěště větší nenávist a dala Psyché další úkol, ale i ten s pomocí orla Psyché zvládla. jěště poručila Psyché, aby jí přiněsla vzácný lék od Persefony, která vládla podsvětí. Psyché věděla, že do říše mrtvých mohou jenom mrtví. Proto se rozhodla, že vyleze ne věž, skočí dolů a Smrt si jí odvede do podsvětí. Nyní se nad Psyché slitovala kamenná zeď a poradila jí co všechno má udělat, aby se dostala do podsvětí,ale i ven. Vše se podařilo a Psyché pospíchala k Afroditě. Jěště se chtěla podívat na mast, nadzvedla víčko a vylil se spánek smrti a Psyché okamžitě spadla k zemi mrtvá. Tou dobou již ji hledal Eros a konečně ji našel mrtvou. Sklonil se k Psyché, sejmul jí spánek z víček, rychle letěl zpět k matce,aby tam byl dřív než Psyché.Když Psyché dorazila začal Eros i s pomocí Zeuse přemlouvat svoji matku, aby Psyché odpustila. Afrodita se nechala uprosit a na Olympu se konala svatba. Zeus nechal vypít Psyché pohár nesrmtelnosti, aby mohla s Erosem zůstat navždy.

FILOMEN A BAUCIS
Za starých časů se stávalo, ze vládce bohů Zeus sestupoval na zem v podobě pozemšťana, aby se přesvědčil, jestli jsou lidé dobří. Nejsou-li zlí a chamtivý. Na jeho cestách ho doprovázel posel bohů Hermes. Jednoho dne takhle dorazili až do velmi pěkného údolí s bohatými statky. Protože se začalo stmívat, požádal Zeus Herma, aby se šel zeptat, jestli je někdě vezmou na noc. Proto procházeli celou vesnicí, ale nikde je nevzali. Až došli k poslední velice chudé chaloupce. Hned si jich všimnul stařeček Filomen. Pozval je dovnitř a řekl své ženě Baucis, aby připravila něco k jídlu. Baucis začala hned připravovat maso. Filomen nosil různé pochutiny a snažil se hostům ve všem vyhovět. Když dojedli, začal jim Filomen nalévat víno. Všichni si povídali jenomže po chvíli si stařeček, že víno ve džbánku vůbec neubývá. Svěřils e Baucis, ta hned poznala, že jejich dům navštívili bohové. Hned se začali omlouvat bohům za skromné pohoštění. Zeus se zvedl a vyšel z chaloupky a místo ni vyčaroval nádherný zámek ze zlata a stříbra. /”A co by jste si jěště přáli?/” ptal se Zeus Filomena i Baucis. Stařeček mu tedy odpověděl:/”Bohové dovolte nám stát se strážci tohoto krásného zámku a až se naplní náš čas, kéž bychom zemřeli ve stejnou chvíli. Celý život jsme spolu žili ve svornosti a věrně jsme spolu stáli při sobě. Ať nikdy nespatřím hrob své ženy a mně ať nikdy nemusí pohřbívat ona/” /”Dobře/”, pravil Zeus ai s Hermesem zmizeli. Tak tedy střežili Baucis a Filomen palác. Jednoho dne si však Filomen všiml,že Baucis obrůstá listím. I Baucis viděla jak Filomen se ztrácí v záplavě listí. Oba dva se začali měnit ve stromy, naposledy si řekli sbohem. Oba dva se proměnili ve stromy. Filomen se proměnil v dub a Baucis v lípu. Tak jsou navěky spolu a vždy když zafouká vítr, dotýkají se jeden druhého.

Tato kniha patří k největším Nerudovým dílům. Jsou v ní obsaženy povídky z Prahy na Malé Straně. Vystupují v nich různé postavy a mají různorodý děj. Na příklad:
Pan Ryšánek a pan Schlegel pojednává o hospodě na Malé Straně do které chodili jen vážení pánové a obchodníci. Do této hospody chodili také pánové Ryšánek a Schlegel. Seděli u jednoho stolu, ale nikdy spolu nepromluvili slova. Nemluvili spolu, protože když bývali ještě mladí líbila se jim stejná žena, kterou si nakonec vzal pan Schlegel. Od té doby spolu stále nemluví, ale přesto sedí v hospodě vždy u jednoho stolu, obráceni k sobě boky. Jednoho dne pan Ryšánek do hospody nepřišel a proslýchalo se, že je vážně nemocen. Pan Schlegel z toho měl očividně velkou radost a potěšení. Asi po půl roce přišel pan Ryšánek opět do hospody, hodně poznamenaný svou nemocí. Chtěl si zapálit fajfku, ale neměl tabák a tak poslal sklepníka pro svůj tabák domů. Tu náhle pan Schlegel podal panu Ryšánkovi svůj tabák a pobídl ho, aby si vzal a tak spolu začli opět pomalu mluvit.
Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku povídka vypráví o panu Vorlovi, který si zřídil krupařský krám v domě U zeleného anděla. Místní to však neviděli rádi a nového cizince si vůbec nevšímali. Jednoho dne však přece k němu zavítal první zákazník, byla to slečna Poldýnka. Pan Vorel zrovna z dlouhé chvíle kouřil ze své pěnovky a celý krámek byl nasáklý pachem kouře. Slečna Poldýnka pak všude rozhlašovala, že je vše v krámku cítit tabákem. Poté už k panu Vorlovi nechodil nikdo. Zanedlouho potom se měl pan Vorel odstěhovat, ale když přišla soudní komise, nemohla otevřít dveře do krámku. Ty se pak podařilo otevřít a za nimi byl ve výšce na skobě oběšený pan Vorel.
Přivedla žebráka na mizinu pojednává o jednom člověku, který byl žebrák, ale byl to hodný žebrák a lidé mu vždy něco dali, on vždy poděkoval a byl stále veselý. Ale jednou se o něm začalo říkat, že mí vilku na druhé straně Vltavy a že žebrat chodí pro radost. A tak už mu lidé přestávali dávat různé zbytky od oběda apod. začali mu říkat že už nic nezbylo nebo že se nemají zrovna dobře a tak už nechodil tak spokojený a potom ho dlouho neviděli až jednou ho našli umrzlého.
Doktor Kazisvět pojednává o muži, který se jmenuje pan Herribert a je to syn slavného lékaře, který byl znám po celé Malé straně. Jeho otec ale brzy zemřel a od syna se čekalo že bude v otcově povolání pokračovat, protože měl i školu. Ale mladý Herribert se uzavřel do sebe a kdyby kdokoliv i umíral tak mu by to bylo jedno, a tak ještě párkrát si k němu někdo přisedl a zkoušel s ním na vázat řeč, pan Herribert ale vždy odešel a tak si ho lidé přestali všímat, on vždy sedal na nejvzdálenější lavičku a všem se vyhýbal. Až jednou na jednom pohřbu, najednou rakev spadla ze stolku a její víko odletělo. Pan Herribert stál vedle a všechno viděl, viděl i nebožtíka. A najednou prohlásil: “On není mrtvý!” A všichni se na něj podívali, protože ho do teď neslyšeli mluvit. A pan Herribert řekl dále: “On je jen v bezvědomí.” A v tu chvíli ho druhý nevěřící doktor nazval Doktorem Kazisvětem, ale protože nebožtíkova manželka byla z manželovy smrti tak zhroucená, že nakonec dovolila panu Herribertovi aby nebožtíka léčil, a opravdu, večer už byl nebožtík znovu mezi živými! A tak si ho lidé začali vážit a obdivovat ho. Ale pan Herribert nezačal léčit, ale zase se uzavřel. A i když si ho lidé vážili, jeho přezdívka už mu nezmizela.

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat