Archive for the ‘Biografie / autobiografie’ Category

Autobiografický příběh autora, který se neprávem dostal do trestanecké kolonie. Mladý Pařížan Henri, přezdívaný Motýlek, se stal obětí policejní frašky a byla na něj svedena viny za vraždu pasáka, kterou nespáchal. Jelikož nežil zrovna počestným životem, uznala ho soudní porota vinným a poslala ho na doživotní práce do trestanecké kolonie. Henri se dostal do vězení Conciergerie, ze kterého byl převezen do Cean, odkud se vězni transportovali do trestaneckých kolonií. Motýlek byl spolu se svými kamarády z vězení transportován na ostrov Svatého Vavřince nad Maroni, odkud podnikl svůj první útěk. Ten probíhal zpočátku velice nadějně. Henri se se svými přáteli dostal po moři až na ostrov Trinidad, kde se seznámil s velice hodnými a ochotnými lidmi, kteří mu chtěli při útěku pomoci, ale místní úřady jim v tom zabránily a Motýlek a jeho přátelé museli Trinidad opustit. Jejich další zastávkou bylo Curacao, kde je zavřeli do vězení v Rio de Hacha. Jedinému Motýlkovi se podařilo z vězení utéct. Na útěku narazil na indiánskou vesničku kmene Guairu. Její obyvatelé se k němu od začátku chovali moc pěkně a vzali ho mezi sebe. Brzy si mezi nimi našel dvě manželky, ke kterým dostal i dům. V indiánské vesnici mu nic nechybělo. Měl dost jídla, klidu, úcty vesničanů a lásky svých dvou krásných žen. Přesto stále toužil po pomstě soudního tribunálu, a tak z malebné vesničky odešel, načež byl opět chycen policií a vězněn, tentokráte ve vězení ve Svaté Martě. Bylo to jedno z nejstrašnějších vězení na světě. Vězni se zavírali do malých podzemních cel, které byly při každém přílivu zaplavovány. Díky známosti konzula byl po osmadvaceti dnech z cely propuštěn do normálního vězení, kde se opět setkal se svými kamarády. Ze Svaté Marty byli všichni převezeni do Barabquille, odkud se mnohokrát pokoušeli uprchnout, ale bezvýsledně. Jejich útěk skončil tragicky – byli posláni zpět do kolonie, tentokrát na ostrovy Spásy.
Za první útěk byl Motýlkovi vyměřen trest dvou let káznice. Po vypršení trestu byl opět převezen na Královské ostrovy. Ani po prvotním neúspěchu se Motýlek nevzdával a hned po návratu do kolonie začal plánovat další útěk. Tentokrát ale musel být zvláště vynalézavý, protože po prvním útěku nad ním byl neustálý zostřený dozor. Na druhé straně ale mohl počítat s pomocí spoluvězňů, kteří jej do jednoho obdivovali za jeho odvahu při prvním útěku. Druhý útěk byl prozrazen dříve, než začal, a tak Motýlka čekala druhá káznice. Tentokrát měl v zařízení s naprostou izolací od okolního světa setrvat osm let. Nikdo nevěřil, že to přežije. Motýlek ale šťastnou náhodou zachránil topící se dceru velitele, a tak mu byl trest odpuštěn a on se vrátil zpět na Královský ostrov, kde při společném nepovedeném útěku zemřel jeden z jeho přátel. Další stanicí byl pro Motýlka ostrov Ďábel, ze kterého se mu podařilo s dalším přítelem, který ale cestou zahynul, utéci na pytli kokosových ořechů do Kourou a odtud do Georgetownu, kde začal jeho nový život jakožto svobodného člověka. V Georgetownu ale nebylo mnoho pracovních příležitostí, a tak Motýlek tajně odplul do Venezuely. Ve Venezuele byl opět zatčen a nasazen do místního pracovního tábora, ze kterého byl následně osvobozen a stal se svéprávným svobodným občanem Venezuely. Přestěhoval se do Caracasu, kde se oženil a stal se otcem dcery.
Ve svém vyprávění autor vyzdvihuje lidi s ryzím charakterem, kteří mu, těžkému trestanci, neváhali pomoci, třebaže tím ohrožovali svou vlastní existenci. Naopak pohrdavě píše o sadistických strážných, kteří své svěřence mnohdy utýrali k smrti.
Z celého příběhu pramení Henriho odvaha, touha po novém, lepším životě a spravedlnosti. Díky jeho lidským vlastnostem měl vždy a všude plno dobrých přátel, pomocí kterých jako jeden z mála unikl cestě zatracení a začal nový bezúhonný život ve svobodné zemi, která se mu rozhodla dát ještě jednu šanci.

Tato kniha popisuje život J.A.Komenského od doby, kdy se vrací do vlasti v roce 1614. Vzpomíná si na dobu, kdy musel vlast opustit. V této době mu bylo 21 let. Rozhodl se, že začne vyučovat novými metodami. Vyzkoušel je v Přerově, kde se stal učitelem. V roce 1616 byl vysvěcen na kněze a přidělen na školu ve Fulneku, kde také začal vyučovat. Zde se seznámil s Magdalenou, se kterou se brzy oženil. Mezitím se zvětšovalo napětí mezi jezuity a evangelíky. Král Ferdinand podporoval jezuity, a proto byl českým sněmem zbaven koruny. Za nového krále byl zvolen Fridrich Falcký. Jan Ámos bojoval pro Fr. Falckého. Ve Fulneku byli proti evangelíkům a začali pronásledovat Komenského. Byl nucen opustit Fulnek a ukrývat se. Dospěl do Brandýsa nad Orlicí, kde našel úkryt a od posla se dověděl, že ve Fulneku podlehla moru Magdalena i jeho dvě děti. V té době napsal spis a nazval ho Jan Amos Truchlivý. Začal psát Labyrint světa, aby ukázal marnost veškeré práce na zemi. Toto dílo dokončil roku 1623 a věnoval je Pánu ze Žerotína.
V Brandýse se seznámil s Dorotou, se kterou se oženil. Krátce na to odjel na tajný sjezd bratrských kněží do Doubravice pod Krkonošemi. Byl pověřen převést bratry z Čech do Polska. Dospěli až do polského města Lešna. Začal pracovat na rozvrhu Didaktiky, v níž žádal školu pro všechnu mládež. Přijal místo na gymnáziu v Lešně, aby mohl uživit svou rodinu. Napsal Dveře jazyka otevřené a vyšel Labyrint světa. Mezitím zemřel král Fridrich Falcký. Českých zemí se zmocnil Ferdinand II. Komenský napsal knihu Předehry Komenského snah a spis Cesta pokoje, v němž obhajuje svou církev.

Odjel do Anglie na pozvání Hartliba, aby vyjasnil zásady vševědy. Když se chtěl vrátit, vypukly v Irsku nepokoje. Byl nucen zůstat v Anglii, napsal rukopis Cesta světla. Odjel odtud až v roce 1642 do Holandska a později do Švédska a Ebblangu. Roku 1646 se znovu vypravil do Švédska, kde napsal počátek díla Nejnovější jazyková metoda. Po smrti biskupa Justina si zvolila Jednota Bratrská za jeho nástupce Komenského. Měl se znovu přestěhovat do Lešna. Po návratu zemřela Dorota. Také svůj spis napsaný v té době nazývá Kšaft umírající matky Jednoty Bratrské. Odešel do Blatného Potoka, kde měl vybudovat novodobou školu. Napsal Svět v obrazech a po naléhání na kněžnu Zuzanu, která ho nechtěla pustit, odešel z Blatného Potoka. Vracel se opět do Lešna. Lešno bylo v nebezpečí, že bude zničeno nekatolickými vojsky. Rozbouřené vojsko Lešno zapálilo a s ním shořely všechny Komenského knihy. Odjel do Amsterodamu a zde vydal svazek her Škola na jevišti, vyšel i Svět v obrazech a spis Odevzdání pochodně a Světlo z temnot. 25. listopadu roku 1670 J.A. Komenský zemřel v Amsterodamu. Pochován je v Naardenu.

Stefan Zweig se narodil 28. 11. 1881 ve Vídni v židovské rodině. Jeho rodiče pocházeli ze střední vrstvy, proto měl celkem zajištěné mládí. Nejprve studoval 5 let na “základce”, potom 8 let gymnáziu a vysokoškolské “učení” zakončil doktorským titulem. Na gymnáziu se začal zajímat o literaturu a umění. Spolu se svými spolužáky četl básně, sbíral autografy, chodil do divadla. Na universitě “studoval” ve Vídni a v Berlíně. Čtyři a půl roku psal básně, knihy, hry, cestoval, seznamoval se se spisovateli, překládal. Poslední půlrok se dnem i nocí učil, aby získal titul. Bylo to umožněno tím, že studoval filosofii. Po studiích se vydal na cesty. Chvíli žil v Paříži, kde se seznámil s francouzskými spisovateli. Navštívil také Belgii, kde potkal Verhaerena. Nějakou dobu pobýval také v Anglii, ale tam se mu moc nelíbilo. Na radu svého přítele Rathenaua opustil Evropu. Navštívil Indii, kde poznal kastovní a rasové rozdělení, a USA. V Americe se mu líbila svoboda, rychle si zde našel práci, ale ne literární přátele. Navštívil také Itálii, Španělsko. V této předválečné době byl již celkem slavný. Svět byl klidný a optimistický – naprostá idyla. 28. června 1914 byl zavražděn následník rakouského trůnu František Ferdinand d´Este. Bylo to nádherné léto a téměř nikdo pro “budoucího” císaře netruchlil. Lid měl raději korunního prince Rudolfa. O měsíc později vyhlásilo Rakousko Srbsku válku. Autor se právě nacházel v Belgii a myslel si, že Německo neporuší smlouvy a nevpadne do Belgie. Opak byl pravdou. Rychle se vracel do Rakouska a cestou již potkával německé konvoje. Za války tvořili spisovatelé v Rakousku hlavně knihy, které ji podporovaly. Obyvatelstvo po dlouhém míru ani nevědělo, jaká válka je. Proto davy mužů táhly radostně do boje. Autorovi se podařilo nejít do války. Díky známostem dostal práci ve vojenském archivu. Vydal se do Polska sbírat vyhlášky zbylé po Rusech. Nebyla to pro něj příliš namáhavá práce, stíhal pozorovat okolní krajinu, lidi, mravy. Pomáhal také záchranářům s raněnými. Napsal hru Jeremiáš. Nepočítal s jejím uvedením (byla protiválečná) – vydal ji jen jako knihu. Dostal nabídky od německých divadel na uvedení v době míru. Velkým překvapením však bylo, že mu divadlo v Curychu nabídlo okamžité provedení. Kupodivu získal celkem hladce povolení k cestě do Švýcarska. Zde se setkal se svými starými přáteli (Rolland). Zanedlouho skončila válka. Autor se kupodivu vrátil do Rakouska. Pozoroval zde bídu, inflaci, šmelinářství a psal knihy. Rakousko se celkem rychle vzpamatovalo. Jeho hry a knihy se stávaly oblíbenější a prodávanější. Jel do Itálie a zjistil, že Italové už nemají k Rakušanům takový odpor jako dříve. Poprvé uviděl pochodující agresivní nacionalisty a uvědomil si budoucí nebezpečí pro Evropu a svět. Později vídával podobné věci i od Hitlerovy mládeže v Německu. Cestoval ještě do Belgie, Francie a poprvé také do Ruska. Přednášel zde na vzpomínkové akci za L. N. Tolstého. Všichni se k němu chovali slušně, vypadalo to, že socialismus = idyla. Dostlal však anonymní dopis, že vše není tak růžové a je stále sledován. Jak se Hitler chopil moci, začali mu zakazovat knihy, hry. Naposledy se podařila opera tvořená spolu s Richardem Straussem. Cestoval do Anglie. Těsně před válkou se vrátil do Rakouska, aby se rozloučil. Nikdo nebral jeho varování vážně. Hitlerova taktika postupně přidávat se osvědčila. V Anglii sledoval Chamberleinovu snahu o mír za každou cenu. Britové byli celí šťastní z Mnichovské dohody – odvrátili přece válku – obrovské nadšení! 1. září 1939 se vydal na úřad s žádostí o uzavření sňatku se svou druhou ženou – zrovna přiběhl úředník, že Němci vpadli do Polska – válka. Sňatek musel počkat. Tímto kniha končí.

Kniha zachycuje dvě slavné výpravy českého dobrodruha a cestovatele Emila Holuba.

Již v mládí přitahovala Holuba Afrika a velice obdivoval její první průkopníky, zejména Livingstona a Stanleyho. Chtěl studovat zeměpis, geologii a jazyky, ale na radu otce vystudoval v Praze medicínu. Jak se později ukázalo na cestách, byla tato rada velice dobrá a lékařská praxe Holuba v Africe  mnohokrát zachránila před hladem a domorodými obyvateli.

Na cestách musel čelit mnoha nebezpečím, ale nikdy se nevzdal a jeho objemné sbírky zdobí dodnes nejen mnoho malých škol a muzeí doma i v cizině, ale i Národní muzeum. Zemřel poměrně mladý v roce 1902 na následky zimnice a cestovních útrap ve Vídni. Jeho žena, která ho následovala na jeho cestách, brala po smrti svého manžela skrovný plat z milosti a zemřela velmi chudá, jako její nedoceněný muž. Na tohoto významného českého cestovatele se poněkud zapomnělo a František Běhounek se to prostřednictvím této knihy snažil alespoň trochu napravit.

Povídka, za kterou dostal autor Nobelovu cenu za literaturu z roku 1970, byla napsána na základě jeho skutečného pobytu v koncentračním pracovním táboře Gulag. Je částečně autobiografická a je postavena na vyprávění vězně, který byl za války zajat německou armádou, ale kterému se podařilo ze zajetí uprchnout. Po návratu ke své jednotce byl tajnou policií označen za špióna a odsouzen k trestu deseti let v pracovním táboře. V táboře je tvrdý, až nelidský režim, na který si nováček velmi těžko zvyká. Hlavní hrdina, celým jménem Ivan Děnisovič Šuchov prožil po různých táborech po Sibiři už osm let a zanedlouho ho čeká propuštění. Ze zkušeností ostatních vězňů však ví, že takové, jako je on, buď pošlou do vyhnanství, nebo mu připíšou další “desítku”. Tábor ovládají zločinci z povolání, kteří si na úkor “pracantů” zlepšují životní podmínky. Člověk však musí držet jazyk za zuby, nebo ho “orgáni strčí do korekce” , což je kamenné vězení, kde se netopí a kde i v létě je mráz několik stupňů pod nulou. Po několika dnech v korekci si člověk “užene” nemoc, doživotní následky, nebo i smrt.

Povídka je postavena na vyprávění v 1. osobě po jeden den od Budíčku po večerku. Ukazuje na charaktery lidí po mnohaletém věznění. Někteří spoluvězni si dosud uchovali hrdost a lidskou tvář (žijí podle pravidel civilizace). Jiní se v zoufalství schylují k ponižujícímu chování (vylizují misky po jídle nebo chodí “práskat k bezpečákovi”). Takto popisuje autor život ve vynálezu bolševické moci, ze kterého není úniku (jediným útočištěm je smrt).

Je to příběh prosté Římanky – Cesiry, která se spolu se svou dcerou Rosettou z navyklého bezpečného kruhu krámku, bytu a trhu rozhodne pod tlakem války Řím opustit.

Odcházejí do hor, do místa, kde se Cesira narodila. Nakonec obě šťastně uváznou v horské vesnici Sv. Eufemii, v primitivní chajdě mezi utečenci z okolí. Tady si opět uvědomuje chudobný život zdejších rolníků, jejich válkou změněné myšlení. Většina z nich se k Cesiře obrací zády, dokud nezjistí, že Cesira vlastní poměrně slušnou částku peněz, pro které jsou rolníci ochotni obětovat život. A tak si pronajímají primitivní chajdu, připlácejí za nábytek atd. Postupně peníze ale ztrácejí svou hodnotu a potraviny se stávají čím dál více vzácnější, ceny rostou do závratných výšek. Lidé jsou pro jídlo ochotni i zabíjet.

Cesira má poprve čas přemýšlet, oblíbí si hovory s rebelantským studentem antifašistou Michelem, ale nesmyslná krutost světa, kterou jí pomáhal odhalit, nakonec zahubí i jeho. Mezi Cesirou a její dcerou existuje velmi pevné pouto, které je nakonec díky válkou zvrhlým lidem zničeno.

Konečně přichází tolik všemi očekávané vítězství nad fašistickým Německem a Cesira se chce vrátit zpět do bezpečného prostředí svého krámku, do Říma. Na cestě ale vojáci surově znásilní její dceru Rosettu, která se poté podle názoru matky mění. Dříve byla Rosetta poslušná, nyní se z ní však stává děvka.

Ale kupodivu úzkost a bolest jsou pro Cesiru blahodárnou školou. Když se vrátí do Říma, není to už ta sobecká, omezená ženuška, ale člověk v plném slova smyslu, vědomý zla, ale přece důvěřující v budoucnost a lidi.

Horalka je autobiografický román vycházející z autorovy bezprostřední zkušenosti. Za války totiž strávil skoro rok se svou ženou v horách Ciociarie mezi Římem a Neapolí. Čerpá z bohatých zážitků díky nekonečným dnům strávených ve společnosti uprchlíků nejrůznějších vrstev.

Kniha pojednává o skutečném příběhu dívky,narkomanky Christiane F. Rodiče Christiane se přestěhovali z venkova do Berlína. Chtěli si zde založit seznamovací kancelář,ale jejich plán nevyšel. Otec začal pít a v opilosti Christiane i její mladší sestru. Otec byl čím dál tím víc nesnesitelnější, a tak matka podala žádost o rozvod a odstěhovala se. Po čase si našla přítele Klause. Děti s ním nevycházeli, dokonce mladší sestra se po čase vrátila k otci. Christiane byla ve velkém městě sama, cítila se velmi osamělá. Ve škole se skamarádila s dívkou Kessi. Kessi naučila Christiane pít alkohol, chodit za školu a také ji zavedla do party, kde se Christiane dostala k drogám. Ve dvanácti letech poprvé zkusila hašiš. Christiane se v partě cítila velmi dobře, konečně měla kamarády a taky zde poznala svou první lásku Atzeho. Ten se později úmyslně předávkoval a na rozloučenu napsal dopis, ve kterém všechny varoval před drogami. Christiane se ve škole rapidně zhoršil prospěch. Postupem času se setkala i s heroinem. Zpočátku byli všichni z party proti, ale nakonec ho okusili a navykli si na něj. Christiane dlouho odolávala, ale nakonec do toho spadla taky. Christiane se po něm cítila skvěle, dokonce lépe vycházela s matkou. Tento stav ji vydržel do doby, než začala být na heroinu závislá. V té době chodila s Detlefem, který jí dávky kupoval, protože nechtěl, aby se z ní stala prostitutka. Peníze jim ale nestačili, tak se museli chodit prodávat oba. Oba si plně uvědomovali svou závislost a bylo jim víc než jasné, že s tím musí něco dělat. Rozhodli se svoji závislost léčit. Christianina matka je v léčení podporovala a snažila se jim pomoci. Odvykací kúru zvládli, ale když je pustili ven, neodolali a znovu si píchli. A takhle to šlo pořád dokola. Matka byla velmi zoufalá a nešťastná a odvezla Christiane k příbuzným ven z Berlína. A tím ji dala šanci začít nový život.

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat