Archive for the ‘Román’ Category

K.V. Rais věnoval tento “pohorský obraz” památce učitelů a kněží, buditelů národních. O oblibě románu svědčí přes třicet jeho vydání. Za své pedagogické praxe na Vysočině autor poznal, co pro zapadlou vesničku znamená obětavá činnost vlastenecké inteligence. Pro případ začínajícím učitelům i kněžím se vrátil k podnětnému národnímu obrození čtyřicátých let minulého století. Hlavním pramenem mu byly jedinečné zápisky Věnceslava Metelky, učitele v krkonošských Pasekách nad Jizerou (Pozdětín) u Vysokého nad Jizerou (Větrov), kam situoval své dílo.

Nerad nastupoval Karel Čermák místo učitelského pomocníka v Pozdětíně. Po smrti dědečka, který se o něho po smrti staral, musí opustit učitelský ústav v Jičíně. (Zde studoval i Rais.) Přijat je však srdečně od sousedů i učitele Čížka, ten má některé rysy Metelkovy a lidumilného faráře Stehlíka. Ti jsou duší kulturního života dědinky, která ” preceptora ” překvapuje i získává. Jsou pilnými čtenáři, mají spojení s Prahou – české knihy, časopisy – pan učitel má mnoho knih a školička svou knihovničku. Muzikanti jsou znamenití. Kostel zní hudbou i zpěvem, muzicíruje se na faře, kantoři si zahrají i o zábavách, vždyť učitelův plat je hubený – a podučitel není placen vůbec, učí za stravu ! Společně s panem farářem připraví i pestrou besedu, kde se hraje, deklamuje, zpívá, událostí jsou i větrovská ochotnická představení, z nejstarších v Čechách. Kolem této činnosti se pozná a sblíží Karel s Albínkou, farářovou neteří. Marné jsou svody mladé vdovy Žalákové ze mlýna. Ta nakonec aspoň ostouzí. Albínčinu otci, který o dceřině lásce neví, s výsměchem vyzradí, že mladý podučitel je nemanželský, že se pan ženich “vyspal v kopřivách” … Pohoršený otec stěhuje dceru do Prahy. Mladí si najdou cestičku, jak si psát, Albínka se zapřísahá, že si jiného nevezme. Karel má krásný hlas, při uvítání nového hraběte Vladimíra, nakloněného českým národním snahám, upoutá přednesem písně Kde domov můj. Shodou okolností je přítomen i Čermákův nehodný otec, inspektor na penzi, který se zhroutí, když zjistí, že jde o jeho syna (Karel má jméno po matce). Výtečně dopadne i hraběcí vizitace ve škole, žáci umějí, panu hraběti na faře moc chutná … A tak později za mladého preceptora ztratí slovo i s dalšími Čermákovými přáteli. Vlastenci se vydají do Prahy, která je zarazí svým německým nátěrem i mluvou, ale zhlédnou řadu památností i řadu buditelů – a Karel se vidí s Albínkou. Otec pak ustoupí, když se Čermák stane kantorem v Milově.

Rozina prožije dětství na Františku, ve dvoře kláštera sv. Anežky. Kdysi ji našel páter Antonín jako nemluvně, které odložila matka. Rozina je vychovávána pěstouny, kovářem a rukavičkářkou. Její dětství je tvrdé, Rozina však vyrůstá ve smělé a odvážné děvče. Má ráda svého dobrodince Antonína, pomáhá mu vykonávat právo a odsuzovat “užralce” (Antonín je nyní převor). Jediná věc ji mrzí, a to, když ji někdo nazve sebrancem. Antonín jí na její otázku musí potvrdit, že je skutečně sebrancem.
Doposud měla smělá Rozina pro muže jen úšklebky. Avšak v sedmnácti letech se Rozina zamilovala do vlacha Nikoly, skláře, který slíbil Antonínovi, že bude vyrábět benátské sklo. Nikola musí Rozině na hřbitově přísahat věrnost. Nikola ale odchází do Vlach, a ačkoli slíbil, že se vrátí, poslal Rozině po kamarádovi jen její prsten.
Rozina se pak dala provdat za starého cechmistra stavitele Karfa, který se již dříve o ni ucházel. Ale Rozině připadal lakomý a žárlivý Karf protivný. Karf brzy také z lásky vystřízlivěl a tak to bylo velmi nepěkné manželství. Rozina, ačkoli měla dcerušku, zanedbávala domácnost, kradla mistrovi peníze a dávala je milenci Adamcovi, který byl u Karfa tovaryšem. Pro její pohoršlivé chování byl mistr zbaven napřed cechmistrovství, pak byla Rozina vyloučena z cechu, a když ji mistr nepustil domů, začala řádit, a tak byl vyloučen i Karf.

Karf najal na Rozinu vraha, němce Mikuláše. Tomu se podařilo vylákat Rozinu za město a zabít v lese. Rozininu mrtvolu dal Antonín převézt do kláštera. Vrah byl právě v ložumentu (klášter měl noclehárnu pro potulný lid) trápen svědomím a hrůzou z vykonaného činu, skočil ze střechy a zabil se. Karf byl vyšetřován pro podezření z vraždy, ale byl propuštěn pro nedostatek důkazů.

Děj tohoto klasického románu začíná ve mlýně Dolanských, kde umírá mlynář. Při pohřbu se vdova ujímá sirotka – Evičky. Mlynářka si pak bere – i podle odkazu nebožtíka – stárka, který u nich léta pracoval. Evička je inteligentní, samotářské dítě, ráda sedává na kamenné mohyle, dozví se však, že zde došlo k dvojnásobné vraždě. Při jednom večerním sezení se od mlynářky dozvídá příběh rodiny Potockých, který se váže i ke kamennému pomníčku.

Kdysi miloval nejstarší bratr z horského statku Potockých dceru ze mlýna. Byl však odveden do války a dívka se zamilovala do jeho mladšího bratra. Při návratu je překvapil a v afektu zabil. Tragédie rodiny pokračovala v příběhu Józy Kobosilové, která se z donucení provdala za Frantíka Potockého. Aby získal její lásku, použije “kouzelný” lektvar, po kterém se Józa pomate. V této době porodí dítě, po nabití rozumu a paměti dítě odmítá, prokleje rod Potockých a spáchá sebevraždu. Je tajně pochována na jejich statku a tomto místě u potoka je vztyčen kříž.

Pod dojmem vypravování zabloudí Evička až na statek Potockých a seznámí se se Štěpánem jedním ze tří synů další generace rodu, který nese prokletí Józino – každé jejich manželství končí v troskách. Jeden z bratrů se ožení mimo domov, na statku žije Štěpán a nejstarší Ambrož, který chce zůstat svobodný, aby nezatížil dědičné prokletí další hanbou. Evička přijímá Štěpánovu žádost o ruku nejen z lásky, ale i proto, aby zlomila kletbu. Po prvních šťastných měsících se však začne Štěpán měnit. Má komplex z duševní a morální převahy své ženy, začíná pít a vyhledávat pochybné známosti. Tuto peripetii bratrova manželství sleduje Ambrož a postupně se sbližuje s Evou a jejím dítětem. Eva chce ovšem dokončit své poslání, odmítá opustit manžela a Ambrož se svým dědickým podílem odchází na samotu. Při jedné z hádek způsobí Štěpán své ženě těžký úraz a prchá ke své milence. Přijde tam Eva a on z půdy vyslechne hovor obou žen. Uvědomí si, co napáchal, vrací se k ženě a postupně se stává dobrým manželem. Má být ve vesnici zvolen představeným, vesničtí boháči ho chtějí intrikami zničit. V poslední chvíli ho fyzicky i finančně zachraňuje navrátivší Ambrož, který však ve vzniklé rvačce umírá. Touto smrtí a láskou Štěpána a Evy je prokletí rodu Potockých zlomeno.

Světlé Kříž u potoka dokazuje, že i zdánlivě odtažitá tematika venkova 19. století může být atraktivní, pokud autor zajímavý příběh dokáže okořenit psychologickou věrojatností svých hrdinů.

Jarmila žije v menším městečku Lichnově. Má dvojče Václava a menšího bratra Ivana. Jarmila se zamilovala do Toufala, který měl na ni silný vliv. Byl to 19-letý chlapec, který se na svůj věk choval dost pošetile a nerozhodně. Rodiče Jarmily odjíždí na kongres do Malovy. Nad dětmi má dohled chůva – Jarmila. Mezi dětmi neustále vznikají hádky a bouře a bojují proti sobě. Jarmila jde navštívit Toufala do jeho chaty v lese, ale nedorazí tam. Dovídá se o srážce vlaku, který jel do Malovy a uvědomuje si, že tím vlakem jeli i její rodiče. Utíká domů, sourozenci se smiřují a společně pátrají po rodičích. Nakonec přichází telegram, že rodiče tímto vlakem nejeli. Děti jsou šťastné a uvědomují si své prohřešky. Jarmila se cítí vinna tím, že se tak lehce dala svést Toufalem. Hledá nápravu.

Hlavní postavou této knihy je Františka, velmi hezká dívka. Chlapci se kolem ní točili, ale její matka neměla ráda zálety. Do Františky se zamiloval Jan z Polany. Tajně se scházeli a chtěli se vzít. Jan byl dřevorubec a jednou ho zabil strom. Františka zjistila, že čeká dítě, ale matce nechtěla nic říct. Rozhodla se, že si nechá dítě vzít, ale bylo už pozdě. Narodil se jí syn Metoděj. V té době byla velká ostuda mít dítě za svobodna. Františka šla sloužit a chlapec si hrával u hajných. Protože byla Františka pěkná, zalíbila se vdovci Podešvovi. Sedlák bydlel v horách a měl jednoho již ženatého syna. Františčina matka i příbuzní ji přemlouvali, aby si vdovce vzala, že se bude mít dobře ona i chlapec. Ještě před svatbou se ukázalo, že to Františka nebude mít lehké. Na Podešvově statku bydlela děvečka Rozina. Povídalo se, že s ní má sedlák poměr. Rozina se snažila ze všech sil překazit svatbu. Po svatbě byla Františka více služkou než selkou a malému Metodějovi bylo velmi křivděno. Ani jeden z nich neslyšel vlídné slovo, Františka jen hrubé nadávky a urážky, Metoděj byl navíc bit. To všechno nejen od sedláka, ale i od Roziny. Metoděj nakonec z domu utíkal a vracel se potají, někdy až za týden. Jednou, v době tuhé zimy, se nevracel, byl silný mráz a mrholilo. Františka měla o Metoděje velký strach, sedlák však řekl, že by bylo lépe, kdyby někde zmrzl. To Františku velmi rozčílilo a šla Metoděje hledat. Našla jej úplně promrzlého zahrabaného v seně. Když se od Metoděje zvedala, uviděla ve dveřích postavu sedláka a děvečky. Myslela si, že to jsou jen stíny, hodila po nich lampou, vyběhla ven a zavřela závoru. Nebyly to však stíny, ale lidé. Seno ve stodole se od hořící lampy vznítilo a sedlák s Rozinou uhořeli.

Jakýsi  Thomas Malory, stoprocentní Yankee, člověk praktický, byl ředitelem závodu; měl pod sebou nějakých 2000 lidí. Často se rval, až jednou narazila kosa na kámen. Pořádný chlapík a velký silák Herkules ho vzal heverem po hlavě, až to ruplo. Když přijde k sobě, octne se pod dubem v trávě v šestém století. Je zajat urozeným rytířem Kayem, který ho dá předhodit králi Artuši. Yankee má být druhý den popraven. Clarence, Kayův panoš, se s Yankeem spřátelí. Yankee musí jednat. Vzpomene si, že zítra v poledne má být zatmění slunce, a tak pošle Clarence, aby vyřídil králi, že nechá zhasnout Slunce, pokud ho nepropustí. Kouzelník Merlin chce nechat Yankeeho popravit ihned. Naštěstí se zatmění koná již tento den, a Yankee ho využije ke svému plánu. Stává se z něj dvorní kouzelník a Merlinovy ambice klesají. Lidé chtějí vidět další zázrak, a tak Yankee nechá vybuchnout Merlinovu věž. S Clarencem zakládá tajně továrny a školy, a snaží se zavést telegraf. Za svou čarovnou moc si  vyslouží titul Šéf. Na jednom z turnajů rytíř Gareth srazí rytíře Dinadana z koně, a Šéf zvolá: „Aby pánbůh dal a bylo po něm!“ Poznámku uslyší rytíř Sagramor, a myslí si, že byla na něj, a tedy Yankeeho vyzve na souboj.  Yankee dostane 5 let na bojovou přípravu, neboť rytíř Sagramor se vydá hledat svatý grál.

Vyjede tedy na potulné rytířování zachránit 10 panen před třemi strašnými obry. Doprovází ho Alina, žena, jež ví, kde se obři skrývají. Po cestě ho přepadnou rytíři, ale vzdají se mu, neboť se ho bojí. Mocný Šéf si totiž zapálí cigaretu a rytíři se draků bojí. Když Šéf dojede na místo určení, zjistí, že oněch 10 panen jsou pouze vepři a tři obři obyčejní pastevci, koupí tedy vepře a jede zpět. Během putování si pořídí své vlastní rytíře, kteří na sobě nosí reklamu na jeho zboží. Urozený pan rytíř Madok měl nápisy: Používejte Petersonových profylaktických kartáčků na zuby. Mají všech pět P.

Potom putuje do svatého údolí, ve kterém vyschl pramen, údajně protože byl spáchán hřích. Merlin se marně pokouší pramen oživit, na jeho místo nastoupí Šéf. Zjistí, že je třeba studni asi 30 m pod zemí opravit a přidá pumpu. Lidé jsou nadšeni dalším zázrakem! Společně s králem Artušem se vydávají za chudáky, a cestují zemí. Po dobrodružstvích se dostanou do otroctví, a za útěk a zabití pána mají být pověšeni. Šéf naštěstí stačí přivolat telefonem 500 udatných rytířů na kolech v čele s Lancelotem a jsou zachráněni. S Alinou odjíždí na cestu do Francie. Když se vrací, spatří opuštěná města, železnice, telegrafy. Když byl ve Francii, vyšla ve známost pletka Lancelota a královny. Artuš se na Lancelota rozhněval a rytíři se rozdělili na dva tábory. Lancelot umírá, ale boj pokračuje, až nakonec zemře i Artuš.

Vládcem země je teď Šéf a na zemi církev uvrhne interdikt. Šéfovi zbude pouze Clarence a 52 nejvěrnějších hochů z Akademie, ostatní se bojí hněvu církve a odmítají Šéfovu republiku. Šéf nechá raději vyhodit do povětří všechny továrny a opevní se v Merlinově jeskyni. Celá Anglie obléhá jeho sídlo, avšak marně. Před deseti kruhovými ploty, v kterých je zaveden proud, je minové pole. Zdálky je celá pevnost hlídána kulometnými hnízdy. Tisíce nepřátel umírá bez ztráty jediného muže z Šéfovy strany. V noci se jde Clarenc s Šéfem podívat na raněné. Jeden z vojáků ho zraní a nakonec ho Merlin začaruje do 13. století. Děj se nyní přesune do budoucnosti, kdy Thomas Malory umírá na lůžku.

První část děje se odehrává ve Verriéres. Syn tamního tesaře Julián Sorel je zaměstnán u starosty de Rénal jako vychovatel. Po nějaké době se mezi Juliánem a starostovou ženou paní de Rénal vytvoří více než přátelská náklonnost. Julián toho využije a částečně z touhy pokořit pýchu boháčů ji svede. Po nějaké době se o jejich poměru díky zášti místního ředitele chudobince dozví podváděný manžel. Nešťastné paní de Rénal, která je stíhána obrovskými výčitkami svědomí, se nejdříve podaří manžela přesvědčit, že jde o spiknutí, ale když už je hranice obecného opovržení a ostudy neúnosná, je Julián nucen Verriéres opustit. Za pomoci abbého Chélana, jeho učitele a starého přítele, dostane protekční místo v semináři v Besaçonu, krajském městě. Abbém byl doporučen řediteli semináře Pirardovi, jansenistovi, kterého se většina obyvatel kláštera snaží zbavit. Naučí se tamní povinné přetvářce, a když  konečně přestává dělat základní chyby v chování (příliš dobré znalosti, vlastní názory atd.), je jeho ochránce vypuzen ze semináře. Naštěstí má abbé Pirard dobrého přítele, markýze de la Mole, který jemu i Juliánovi zajistí zaměstnání.

Bývalý pomocník štábního chirurga, otec Charlese Bovaryho, musel po aféře s odvody odejít z vojenské služby. Oženil se s dcerou obchodníka s pleteným zbožím a žena mu porodila syna. Mladého Charlese vyučoval ve 12 letech farář, poté byl poslán do gymnázia v Rouenu, kde se hoch stal lékařem. Matka mu našla nevěstu: 45letou vdovu po soudním vykonavateli s 1 200 librami renty. Charles si představoval, že ačkoliv je jeho žena ošklivá, přinese mu přece jen lepší postavení, peníze a volnost. Každého dne byl ale svou ženou neustále upomínán. Jednou si starý statkář Rouault zlomil nohu a Charles byl přizván za pacientem. Rouaulta vyléčil, a ten mu byl velice vděčen. Charlese přitahovala Rouaultova mladá dcera Ema a často za ní a jejím otcem jezdil na návštěvy. Snad možná i proto se vdově přitížilo a s Charlese se stal vdovec. Po roce se nakonec rozhodl pro svatbu a s tchánovým souhlasem si i krásnou Emu vzal.

Ema vyrůstala od svých 13 let v klášteře. Nejenže se na začátku v klášteře nenudila, naopak se jí mystické ovzduší líbilo. Později si však zamilovala historické příběhy a po smrti její matky si náhle s velkým překvapením ctihodné sestry povšimly, že se vymaňuje z jejich vlivu. Klášter opustila a vrátila se zpět k otci. Nyní byla Charlesovou ženou a napadalo ji, proč nejsou líbánky nejkrásnější dny jejího života? Uvažovala, jak s manželem plují lodí, putují na koních a další romantické představy ji také dráždily. Monotónnost a rutina všedních dnů ji začala zneklidňovat a skličovat. Koncem září však do jejího života zasáhla neobyčejná událost: byla s Charlesem pozvána na zámek Vaubyessard k markýzi d´Andervilliers. Přepych, ty sladké tóny hudby a další nové zážitky jí otevřely oči. Jenomže to bylo vše, nudný život pokračoval. Někdy hovořila dlouze a horečnatě, jindy následovala najednou ochablost, kdy vůbec nepromluvila. Charles ji nechal prohlédnout přítelem, který mu sdělil, že potřebuje změnu prostředí. Když se v březnu stěhovali z Tostes do Yonville, byla již paní Bovaryová těhotná.

Nové prostředí jí zpočátku prospívá, pak se však paní Bovaryová oddá své beznadějnosti a tíží ji břemeno nenaplněné lásky. Výborně si rozumí s mladým Leónem, který ji tajně miluje. I ona je přesvědčena, že rozptýlení s mladíkem je to, co jejímu srdci schází. V obou se však nenalezne odvaha na realizaci vztahu, a tak León raději odjíždí studovat do Paříže. Paní Bovaryová již nevěří v lepší časy. Lékárník Honais, Binet a ostatní se těší na slavnostní vyznamenání Zemědělské společnosti v Tostes. Na předávání jsou všichni i bohatý šlechtic Rodolphe, který se do Emy zamiluje. Při slavnosti jí vyzná svou lásku a uspěje. Ema nepochybuje a něco nepostřehnutelného zaplaví její bytost a celou jí to promění. Opakuje si: “Mám milence, mám milence” a naplňuje ji radostná myšlenka potěšením. Vstupuje do nádherného světa, kde všechno bude jen vášeň, extáze, milostné šílenství. Vzpomíná na hrdinky knížek, které četla, a najednou se sama stává součástí těch myšlenek, které ji okouzlovaly.

Vyjíždí si s Rodolphem na koni a často se společně scházejí. Nikdo v jejím okolí o tom nemá nejmenší potuchy. Nenávidí Charlese, svou dceru a život bez Rodolpha. Posluhovači Hyppolitovi má Charles operovat koňskou nohu, a tato událost ho k němu načas zpátky přitáhne. Když však operace skončí amputací, Ema svého manžela nenávidí ještě více. Je rozhodnuta s Rodolphem opustit domov. Milenci se však tato situace nehodí, a tak ji nakonec napíše dopis na rozloučenou a odjíždí bez ní. U oběda se Ema náhle zhroutí, když ji Charles nabídne meruňky od Rodolpha. Charles ji dlouhou dobu léčí, protože to s ní nevypadá dobře. Ema balancuje nad propastí. Až na podzim ji přiměje k rozptýlení na divadelním představení v Rouenu. V opeře se opět setkává s Leónem, který je v Rouenu na praxi.

Zamilovaný León Emu svede a stávají se z nich milenci. Paní Bovaryová si zajistí alibi v podobě hraní na klavír a každý čtvrtek se s ním schází. Po celý čas však utrácí a je nucena podepisovat směnky. Poprvé má dluh 800 tolarů. Podruhé již 3 000, ale z krize se dostává. Mazaný obchodníček Lheureux jí ale po celou dobu prodává všelijaké nepotřebné drahé cetky, za které nechce ihned zaplatit. Všechny platby odkládá dokud nebude mít jeho dlužník solidní dluh. Prostřednictvím pana Harenga si Lheureux vyžádá zaplacení 8 000 tolarů. Kde má Ema takové peníze vzít? León se jí začíná odcizovat, ale i tak ho požádá o půjčku. Nikdo jí však nechce půjčit. Zoufalá Ema je ochotna nabídnout i své tělo, aby získala peníze. Celý záměr je však bezúspěšný. Ani Rodolpho, kterého vyhledá po 3 letech, ji nepomůže.

Zbývá jí jediná věc – sebevražda. Justinovi přikáže, aby přinesl od pana Honoise arsenik, který pak užije. Smrt je dlouhá a plná utrpení. Charles jí vše odpouští, ale většina jejich vybavení je zabavena soudním exekutorem. Příběh končí svatbou pana Leóna a pohledem na chudého manžela zesnulé paní Bovaryové, který má kromě dluhů na krku ještě malé dítě.

Příběh začíná o několik let poté, co dívka opustila domov. Nana začíná v 18 letech svou divadelní kariéru v Pařížském Varieté pana Bordenava. Na premiéru “Zlatovlasé Venuše” se dostavili všechny známé osobnosti tehdejší společnosti. Bordenave líčí celé své divadlo novináři Faucherymu jako “svůj bordel”. Přišli i Mignon a bankéř Steiner, hrabě Muffat se svou ženou hraběnkou Sabinou a tchánem, markýzem de Chouard. Nanin milý Daguenet je pyšný. Celé divadlo se na novou hvězdu velice těší. A pak přichází na scénu, zpěv se sice podobá spíše zvuku pantů u dveří, ale vždyť ona je nahá! Mužskou část publika popadne vzrušení a Bordenavův “nový kus” má velký úspěch. Nanina služka Zoe nestačí v bytě madame Nany přijímat návštěvy – zástupy jsou až na schodišti. Nanu stále stíhá její bývalá pověst kurtizány. Každý den střídá jednoho muže za druhým. U Muffatů na večírku se o nikom jiném než o Naně a hraběti Bismarkovi nemluví. Faloise se uchází při té příležitosti o starší Gagu a Faucheryho pronásleduje myšlenka na paní hraběnku Sabinu Muffatovou. Hrabě s tchánem Nanu navštíví pod záminkou charity. Nana potřebuje dvacet ludvíků (dvacet 20-ti frankovek) pro paní Leratovou, aby mohla přivést maličkého Ludvíčka. Syna měla již v 16-letech. Peníze obstará návštěvou jednoho milence.

Brzy po premiéře pořádá Nana večírek. Hrabě Muffat odmítá přijít z mravních důvodů. Bankéř Steiner je až po uši zamilovaný a peníze se Naně jen hrnou. Při 44 repríze varieté slaví herec Fontan svátek a do divadla přijde i sám princ. Hrabě Muffat, který nikdy neviděl hraběnku Muffatovou, ani jak si obléká podvazky, je spolu s následovníkem trůnu přítomen nejintimnějším podrobnostem ženské toalety a svodům ďábla (Nany) podléhá. Na podzim se Naně dostává konečně volno a vydává se s Ludvíčkem a paní Leratovou na Milku, kterou jí Steiner koupil. Mladý Jiří Muffat (Zizi) Nanu navštěvuje a starý hrabě Muffat odchází vždy s nepořízenou. Více síly má pak do dalšího tažení. Fauchery mezitím obletuje na Blahosti hraběnku Sabinu a všichni ze zámku odsuzují Naninu společnost. Jednoho pondělí se Muffatovi s rodinou vydají na procházku a spatří ve čtyřech kočárech Naninu společnost. Vedle Nany sedí Steiner i jejich “Zizi”, Faloise má Gagu, Karolína Hequetová Labordetta a Lucy Stewardová (jež sní o Milce) Mignona se synky. Takový skandál uváže Jiřího (Ziziho) na Blahosti. Brzy nato Nana odjíždí do Paříže.

Hrabě Muffat si počká před vchodem do divadla, kde již Nana obletuje Fontana. Naně je paroháče Muffata líto, a tak ho pozve k sobě do bytu. Jeho naléhání však nevydrží a hraběti prozradí, co právě v té samé chvíli provádí Fauchery s jeho paní, hraběnkou Sabinou. Rozčilený Muffat je spolu se Steinerem z bytu vyhozen a potuluje se po Paříži. Ráno přijde celý zablácený na zámek. Steiner je ve finančních potížích a musí prodat Mignonovi (Lucy Stewardová dosáhne svého) Milku. Poté se lakomý Fontan s Nanou ožení a mají dohromady 17 000 franků (10 000 Nana + 7 000 Fontan). Zpočátku si žijí pěkně a cukrují se od rána do večera, brzy je ale Nana bita a vyhledává společnost své přítelkyně Sametky. Po třech měsících je finanční situace vážná: zbývá 7 000 franků a Fontan je shrábne. Občas přidá 3 franky na domácnost. Nana se musí věnovat starému řemeslu a se Sametkou si vydělávají. Jednou ji však Fontan nepustí domů (má tam jinou ženu) a vyhodí ji na ulici. Sametku navíc vyhodí domovnice, a tak se společně ubytují v hotelu. Ten den policie dělá zátah na prostitutky a Sametka je zatčena. Opuštěná Nana se vrací k paní Leratové a Labordette jí nabídne návrat k divadlu.

Ve Varieté se právě zkouší “Malá vévodkyně” a Nana má schůzku s Muffatem. Ten je ochoten dát jí peníze, bohatství i opustit Rózu Mignonovou. Nana požaduje roli počestné Heleny. Bornedave je svolný, protože potřebuje od Muffata půjčit peníze, ale autor hry Fauchery na to nechce přistoupit. Vždyť Nana je rozená koketa! Nakonec Nana dosáhne svého a Muffata to stojí 10 000 franků v podobě odstupného Róze Mignonové. Ta je však za měsíc spokojená, protože na premiéře diváci ani nepískají, jak se baví. Úplná katastrofa a pronikavý smích. Již před tragédií v divadle má Nana hraběte omotaného okolo prstu a stává se velkou, živou dámou z hlouposti a mravní zkaženosti mužů. Je první nevěstkou mezi všemi. Hrabě jí teď sype diamanty a tisíce franků na vybavení jejího nového domu v nároží přepychové Villiersovy třídy. Muffat jí dával měsíčně 12 000 franků a žádal za to naprostou věrnost. Nana chtěla však víc, a také toho dosáhla.

Nejdříve očernila svého bývalého milence Mimiho (Deguenet), který se chtěl oženit s Muffatovic Estelkou. Spokojená s životem ale nebyla, a proto vyhledala svou Sametku. Společně se oddávaly milostným hrám. Róza o tom poslala hraběti dopis. Nana však Muflíkovi nic nezapírala, když se mu to nelíbí, ať si jde! Dělá to prý každá žena a co jich je! Brzy ji navštívil nešťastný a chudý Deguenet, kterému Nana ze známosti slíbila Estelčinu ruku. Ano, Nana ovládala celou Muffatovu rodinu. V Paříži byla nejmocnější ženou. Od Degueneta získala na oplátku jeho mládenectví v den svatby. Hraběnka Hugonová poslala druhého Muffatova syna Filipa, aby Ziziho (Jiřího) zachránil ze spárů té zlé ženy, ale i on podlehl jejím kouzlům. Nana teď měla v ložnici všechny Muffatovy mužské a navíc ždímala i poslední ludvíky z Vandeuvrese, který vsadil poslední peníze na Velkou cenu. Na dostizích byla Nana nejdůležitější ženou a všichni se s ní museli pozdravit. Vandeuvres měl dokonalý plán, jak získat peníze. Ve stáji měl Lusignana, který vyhrál poslední dva dostihy a také outsidera Nanu s kurzem 50:1. Všichni sázeli tedy na Lusignana, jak jim poradil nebo na anglického Valeria II. Faloise (již opustil Gagu) napadlo vsadit na outsidera a náhle byl kurz 10:1. Za vším byl totiž Vandeuvres a jeho schválně podceněný kůň “Nana”, který měl vyhrát. Stadion pak vyvolával Nanino jméno nevědouce zda křičí na vítěze Velké ceny nebo na tu tlustou holku ve fiakru.

Naštvaná Róza se rozhodne pomstít Naně dopisem, který dokazuje Sabinino cizoložství s Faucherym. Když se přijde na Vandeuvresův podvod, je vyloučen z Císařského kroužku. Svůj zkažený život končí upálením ve stájích. Je první Naninou obětí. Za několik dní přišel hrabě za Nanou se zarudlýma očima. Jeho bolest však přehluší Nanin potrat a slabost. Muffat soucítil, ale přesto musil vyřešil svůj finanční a rodinný problém. Onen Rózin dopis ho zasáhl hluboce, neboť stále doufal, že ho hraběnka Sabina nepodváděla s Faucherym. Naně se podaří Muffata přesvědčit o zbytečnosti zveřejnění této nevěry, a ještě ho nabádá k návratu k hraběnce. Muffatovi to přijde vhod a se Sabinou se dohodne na prodeji jedné staré usedlosti. Hraběnka si po rozchodu s Faucherym hledá kdejakého milence a majetkem, jako Nana, dláždí svůj palác. Na Deguenetově svatbě v nově zařízené Blahosti není Nana pro svůj zdravotní stav přítomna. Jenže když spustil valčík ze Zlatovlasé Venuše, nebylo pochyb, že Nanin duch je přítomen.

Večer Nana řekla, že se jmenuje druhým křestním jménem Tereza a že má 15. října svátek; všichni pánové se dárky jen předháněli. Nově povýšený “Kapitán” Filip ji přinese i svůj, ač není tak bohatý. Nana ho však nešikovností rozbije a blíží se bouře. Té zabrání rozbitím všech ostatních dárků, které nechá vyhodit. Filip je spokojený a požádá ji o ruku. Jiří jeho vyznání uslyší a požádá ji později mezi čtyřma očima také. Oba jsou odmítnuti. Jiří strašlivě žárlí na svého bratra, a poté co si jde Nana “po staru k paní Triconové vydělat pár franků” se šíleně rozčílí. Po návratu je Nana svědkem téměř jeho sebevraždy. Dvakrát se její Jiří probodl nůžkami, zrovna když přišla ustaraná paní Hugonová snažíc se zabránit mu chybě (Filip skončil ve vězení za zpronevěru). Muffat byl zpočátku z těchto událostí jako přivařený, ale nakonec “přišel rázem o dva své soky”. Nana se přestává svou nevěrou trápit. Muflíčkovi postupně nedovolila ani vstoupit, pokud by nepřinesl alespoň 5 000. Stále mu navíc zdůrazňuje, že je jí odporný a bez peněz by pro ní nebyl ničím. Hrabě si už zvykl i na její nevěru.

U jezera měla Nana bankéře, hrabata i barony a vždy je oškubala. Její rozmary zlikvidovaly za měsíc Steinera, potom bláznivého dědice Faloise a nyní se vrhla po Faucherym, který přišel málem o redakci. Fouearmout dopadl stejně jako Steiner. Na nové lóži za 150 000 franků, kterou dostala od Muffata k Vánocům uvítá za 5 000 markýze de Chouard. Když spatří Muffat svého starého tchána, už to ponížení nevydrží. Vrací se zpět s panem Venotem. Z Blahosti poté přijde zpráva, že se uzdravený Jiří utopil. Hraběnka se nakonec vrací na zámek; její rodina je ale bez peněz. Po zištné Naně již pokukuje Mignon, který ji doprovodí do nemocnice za Sametkou. A pak zmizela. Bitevní pole plné lebek opustila moucha, která všechny ty muže infikovala a mstila svět nuzných tuláckých lidí, z kterých pochází.

Před odjezdem pořádala dražbu; zametla po sobě důkladně, že nic nezbylo. Pět aukcí jí vyneslo přes 600 000 tisíc franků. Naposledy jí viděli v “Meluzíně”, pohádkové hře, kterou zpachtoval Bordenave z posledních grošů. Nana se sebrala a odjela do Káhiry s dávnou touhou poznat Turky. Míjely měsíce a už se na ni zapomínalo. Pokaždé, když o ní však přišla zpráva, tu z paláce, tu až z Ruska, předcházeli se všichni v klepech. Nakonec se Nana vrátila za synem Ludvíkem, který zemřel na neštovice a teď umírala v náručí své úhlavní sokyně Rózy Mignonové v Grandhotelu i ona. Venku právě probíhalo vypovězení války s Pruskem a Nana umírala. Před hotelem všichni čekali: Deguenet, Labordette, Mignon, Fauchery i zestárlý Muffat. Mignon se podíval na Faucheryho, se kterým byl jedna ruka, ač mu chodil za Rózou, a poprosil ho, aby už pro ni došel. Krátce nato Nana zemřela. V místnosti nebožky přihlíželi Simonna, Clarissa, Tatan Nené, Róza, Gaga a Luiza Violainová. Steiner, který se bůhvíjak zase zmohl, přišel s Lucy Stewartovou. Na ulici se ozývalo: “Na Berlín! Na Berlín! Na Berlín!”

Hlavním hrdinou je Pavel Ivanovič Čičikov. Čičikov není tlustý ani štíhlý, prostě takový starý mládenec. A co je vlastně zač?  Čím se živil a živí? První jeho zaměstnání bylo na guberniálním finančním úřadě. Poté pracoval na celnici. Byl nejobávanějším celníkem, měl na to prostě čich a tak pašerákům nezbylo nic jiného něž jej podplácet. K Čičikovovi se ještě přidal druhý celník. Po nějakém čase se vše zjistilo a oba byli zatčeni. Čičikov je ale vychytralý a stačil podplatit ještě několik úředníků, takže nešel do vězení a vůbec nepředstoupil před soud. Nezabránil ovšem zkonfiskování veškerého svého majetku. A tak byl zcela na mizině. Zbylo mu asi deset tisíc rublů, které si schovával pro nejhorší časy, na dva tucty holandských košil, pomenší bryčka, dva nevolníci – kočí Selifan a sluha Petrýsek. Velkým  snem  Čičikova bylo stát se bohatým. A tak to nevzdal,  začal pracovat jako právní zmocněnec. Toto povolání nebylo v té době zrovna populární. Jednou při rozhovoru se sekretářem jej napadlo, co nikoho ještě jaktěživ nenapadlo. „Když skoupím nevolníky, co umřeli, než dojde k novému sčítání, řekněme tisíc duší, a poručenská rada mi půjčí, řekněme po dvou stech rublech na hlavu, získám dvě stě tisíc kapitálu. Teď je zrovna vhodná doba, nedávno byla epidemie a pomřelo chvála bohu spousta lidí. Rok od roku se hůř shání na daně, a tak mi každý mrtvé duše s radostí přenechá, už jen proto, aby za ně nemusel platit. Je to sice těžké shánění, a ten strach aby to neprasklo, ale nač nám dal pánbůh rozum? Když budou chtít ověřit nevolníky, prosím, beze všeho, dodám potvrzení s vlastnoručním podpisem policejního kapitána“. No a díky tomuto vznikl vlastně tento román, jak píše sám autor.

Čičikovovy první koupě „mrtvých duší“ jsou popsány v prvním díle Mrtvých duší.

Příběh začíná příjezdem hlavního hrdiny do gubernského města N. se dvěma svými nevolníky – kočím Selifanem a sluhou Petrýskem. Když se Čičikov ubytoval v zájezdní hospodě, začal se sklepníka vyptávat na to, kdo je ve městě gubernátorem, kdo přednostou guberniálního úřadu, kdo prokurátorem – nevynechal zkrátka jediného významnějšího úředníka. Dále se vyptával na každého významnějšího statkáře. Chtěl vědět, kolik má kdo nevolnických duší, jak daleko odtud žije, jakou má povahu a jak často jezdí do města. Zajímaly ho místní poměry, zdali se v jejich gubernii nevyskytovaly nějaké nemoci – hromadné epidemie, smrtelné zimnice, neštovice a podobně. Sklepníkovi se představil jako koležský rada Pavel Ivanovič Čičikov, statkář v soukromé záležitosti.

Celý následující den byl zasvěcen návštěvám. Nejprve šel složit poklonu gubernátorovi, který podobně jako Čičikov nebyl ani tlustý ani hubený. Byl to dobrák od kosti. Potom se Čičikov vypravil k zástupci gubernátora, předsedovi guberniálního úřadu, vrchnímu policejnímu komisaři, prostě navštívil všechny význačné hodnostáře města. V rozhovoru s těmito vznešenými lidmi dovedl velmi obratně každému polichotit. Výsledkem toho bylo, že ho gubernátor pozval ještě týž den na domácí večírek a ani ostatní úředníci se nedali zahanbit. Některý ho pozval na oběd, jiný na partičku karet nebo jen na šálek čaje.

Na večírku u gubernátora se Čičikov seznámil s uctivým statkářem Líbeznickým a na pohled poněkud neohrabaným Psovským. Čičikov si s pány natolik rozuměl, že před odchodem ho Líbeznický i Psovský poprosili o návštěvu v jejich vsích. Čičikov nabídku samozřejmě přijal.

Nazítří se Čičikov vypravil k vrchnímu policejnímu inspektorovi. Tam se také seznámil se statkářem Nozdrevem. Následující večer strávil Čičikov u přednosty guberniálního úřadu, potom na večeři u gubernátorova zástupce, v podstatě navštívil všechny, kteří ho pozvali.

Po týdnu plném večírků a obědů se Čičikov rozhodl vyjet za město, navštívit statkáře Líbeznického a Psovského. Když dorazil společně s kočím Selifanem k Líbeznickému, statkář je s nadšením přijal a ihned Čičikova pohostil. Líbeznický ho seznámil se svojí ženou Lízou a svými dvěma dětmi Themistoklem a Alkidem. Po té poobědvali a začali se bavit o životě na vesnici. Čičikov se zeptal, zda-li mu letos umřelo hodně nevolníků a  jestli by mu některé mrtvé duše neprodal, že by nemusel zbytečně platit daně za mrtvé. Líbeznický z toho byl v šoku a nemohl si stále uvědomit, co po něm Čičikov chce. Líbeznický mu na konec porozuměl a dal mu všechny mrtvé duše zadarmo. Potom se Čičikov jenom zeptal na cestu k Psovskému a vyrazili. Když odjeli, Líbeznickému stále vrtalo v hlavě, co bude Čičikov dělat s těmi mrtvými dušemi. Ať si to převracel jak chtěl, nedovedl si to vysvětlit.

Na cestě k Psovskému začalo strašně pršet a navíc se ztratili. Nakonec se dostali do jakési malé vesničky. Ubytovali se u staré statkářky Nastasji Petrovny. Na druhý den Čičikov statkářce poděkoval a samozřejmě u příležitosti se zeptal, kolik jí umřelo nevolníků a že jejich „duše“ odkoupí. No, bylo to těžké přesvědčování, ale nakonec se mu to přeci jen podařilo a mohl jet dál ke statkáři Psovskému.

Po cestě se zastavili v hospodě, ve které čirou náhodou potkal Nozdreva. Samozřejmě, že Nozdrev ihned Čičikova pozval k sobě, ale Čičikov odmítal a snažil se Nozdrevovi vysvětlit, aby toho nechal, protože slíbil Psovskému jeho návštěvu. Jakmile Nozdrev uslyšel jméno Psovský, začal ho pomlouvat. Nozdrev ale Čičikova přemluvil a jeli tedy k němu. Nozdrev se velice vychvaloval. Až ho nechal Čičikov vymluvit, tak řekl svůj známý dotaz: „máš asi dost mrtvých nevolníků, co ještě nebyli vyškrtnuti z revizního seznamu?“ Nozdrev odpověděl kladně. Čičikov mu navrhl, jak se již mohlo předpokládat, že mrtvé duše odkoupí, ale to netušil, co je Nozdrev zač. Začal se pořád vyptávat, na co bude potřebovat mrtvé duše, k čemu a proč. Potom se tedy Nozdrev rozhodl mu je dát i zdarma, ale musí si koupit od něho koně. S tím ovšem Čičikov nesouhlasil a tak mu Nozdrev nabízel psy, atd. Vše Čičikov odmítl, chtěl prostě jen mrtvé duše a nic víc a nic míň. Nakonec se tak pohádali, že šli oba dva spát. Ale na druhý den začalo něco podobného. První chtěl Nozdrev hrát karty o mrtvé duše, ale to Čičikov nepřipustil. To již ale došla Nozdrevovi trpělivost a zavolal své dva nevolníky a už to s naším hrdinou vypadalo zle, ale jako na zavolanou vstoupil do místnosti policejní kapitán. Nozdrev byl tak zmaten, že si ani nevšiml, jak Čičikov utekl. Rychle naskočil do bryčky, kde už čekal Selifan a uháněli jak jen to bylo možné.

Konečně se dostavili k Psovskému, statkář je uvítal. Čičikov byl překvapen tím, jak každého Psovský pomlouvá. K jediným lidem, ke kterým měl asi respekt, byla jeho žena a sám náš hrdina Čičikov. Po té co se Čičikov dozví od Psovského o statkáři Plesnivci, který nechal poumírat skoro celý svůj statek, zeptá se Čičikov na mrtvé duše. Psovský není nějak překvapen a prodává Čičikovi mrtvé duše za vyšší cenu než obvykle je Čičikov koupil, ale přeci jenom. Po tomto „nákupu“ jede ještě k Plesnivci. Po zjištění, že Plesnivec pomalu, ale jistě krachuje, navrhuje mu výpomoc a tou je odkoupení mrtvých duší. Plesnivec je nadšen a souhlasí s prodejem.

Ve městě se začíná proslýchat, že Čičikov je milionář, protože si všichni mysleli, že nevolníci, které nakoupil, jsou živí. Ani ve snu je nenapadlo, že by mohli být mrtví. Začínají se o něho zajímat stále více ženy. Nějaká mu dokonce napsala milostný dopis. A tak jeho přátelé uspořádali bál, na kterém si měl  vybrat tu pravou. Čičikovův příchod na bál vyvolal ticho, ale v zápětí velké ovace. Hned se kolem něj  každý vrhl, líbali ho, objímali, byl to prostě úplný fanatismus. Když se již vše uklidnilo, všiml si mladé blondýnky, která Čičikova očividně okouzlila. Hned si k ní přisedl a začal rozmlouvat, ale dívku vůbec nezajímalo, co povídá a stejně tomu ani nerozuměla. Náhle se, ale zjevil Nozdrev. „Tak co? Kolik jsi skoupil mrtvol? Vy nevíte, Vaše Excelence,“ halekal na gubernátora, „že kupuje mrtvé duše? Přísahám! Poslechni, Čičikove! Ty jsi – říkám ti to jako kamarád, my všichni, jak tu stojíme, jsme tvoji kamarádi, i tuhle Jeho Excelence – s chutí bych tě oběsil, namouduši!“ Čičikov se v tu chvíli sbalil a odešel, jak nejrychleji to jen šlo.

Další něčí bujná fantazie přišla na to, že se plánuje únos gubernátorovy dcery, té, která se tak zalíbila Čičikovovi. A kdo má být ten únosce? No, přece Čičikov, ale že prý ještě i Nozdrev. A to představení s těmi mrtvými dušemi, co se odehrálo na bále, bylo naplánované, že je to nějaké heslo. Tento výmysl již věděl snad každý, ale Čičikov nic netušil. Jezdil na návštěvy ke gubernátorovi, Líbeznickému a prostě k těm, kteří ho měli rádi, ale vždy, když k někomu přijel, vyhodili jej. Čičikov neměl nejmenší potuchy, co se se všemi děje. Až jednou se náhodou ukázal Nozdrev, který mu vše l o tom výmyslu pověděl. Čičikov byl tak vylekán, že ihned nařídil Selifanovi, aby vše připravil, že na druhý den odjedou. Ale na druhý den nebylo tak, jak by si Čičikov přál. Selifan musel zajít ke kováři, aby nasadil koňům nové podkovy. Bylo potřeba nové kolo na bryčku. Nakonec se ale z města bez větších problémů přeci jen dostanou. A tím končí první díl románu Mrtvých duší.